KUBA

1.12.2003 - 20.12.2003

Jsme 4 hodiny letu od La Habana a boeing B-747 sebou lehce mele nad Atlantikem. Máme za sebou 12 dnů na „Ostrově svobody“ a já vzpomínám na nekonečnou modř Atlantiku i Karibského moře, které jsme měli možnost postupně navštívit.

Pro potápěče je obrovský „hrbáč“ stejně vždy utrpení i když nemají 110kg a skoro 2 metry jako většina z nás, normálních Čechů…stejně ten boeing musel vymyslet nějakej prcek z Asie.

Jenže bez toho utrpení by zas nebylo potápění na Playa Giron, kde jsme začínali.

Již cestou z letiště José Martin jsme překvapeně sledovali známky rozvoje turistiky, dokonce i naše divecentrum nebylo cestou jediné. Obvykle patří k hotelu a kdo je vlastník je záhadou.

Místní „bubáci“ jsou milí a ve srovnání třeba s Egyptem velmi benevolentní. Karty kontrolují jen zběžně, přidělí olova a dosti rezavé Faberky 12litrů. Někdy jsou plné, někdy jen trochu a sem tam se připlete prázdná. Manometr jsme neviděli a tak měříme přes vlastní automaty.

První ponor je „seznamka“, briefing buď nebyl anebo španělsky, šli jsme vždy ze břehu a tak o nic nešlo. Betonová deska se stříškou a schody do Karibského moře byly co kilometr pobřeží v zátoce Sviní, kde kdysi vypuk la invaze z USA… a tak nebyla nouze o místa, kde jsme zahajovali ponor. Života pod vodou moc není, zato stěny jsou fantastické, stejně jako počasí a tím i viditelnost okolo 20m. teplota je také skvělá, vzduch má 30- 37 st .C, voda 28 nebo 29 st . A to máme 17.listopadu, což je i zde zimní období…

Po prvním seznamovacím ponoru, který se zvrtnul na 48min a skoro 30m se vracíme kanadským busem. Fascinuje nás svým technickým stavem. Měl být ve šrotu již v minulém tisíciletí, ale pro potápěče se stále hodí a míst je zde přes 50! Místo klimatizace upadaná okna, řidič říká: „Manjana“.

Druhý ponor vede již průvodce Hektor a jdeme opět na čtyřiceti metrovou stěnu plnou barevných korálů. Dokonce již i něco rybiček jsme zahlédli…těch je zde opravdu nepochopitelně málo. Někdo z našich 10 diverů medituje, jestli „bubáci“ vše snědli…?!? Zní to nepravděpodobně a jestli ano, určitě zapoměli na langusty co mají 3 metru a nasytí 2 hladovce. Také obřích krabů je dost i pro krokodýly a setkání s 15kg tuňákem (více jak 1m dlouhým) je zážitek.


Tentokrát s náma jede skupinka 8 OWD z bývalé DDR. Ty ovšem jedeme po ponoru vyzvednout skoro kilometr směrem na Havanu. Ztráta orientace a silný proud je donutil k procházce pralesem ve výstroji až k silnici. Češi, již dávno převlečení měli tentokrát o zábavu postaráno, kompasy jsme jim obratem škodolibě nabídli k odprodeji.


Následující den jedeme směrem na východ – Quantanámo. Po prvním ponoru na BUENNA RESORTU jdeme na oběd pod palmami. Vedle u stolu sedí sám podivnej běloch, a nejde nevidět, jak použije injekční stříkačku a pod stolem si dopřává rychlým vpichem nějakej sajrajt … narkoman neduživej! Na stole sklenici s Daiquri (aspoň to tak vypadá) a vedle sebe výstroj jak z bazaru. Říkám si: to bude ponor! …a zaplaťpánbu , že patří do jiné skupiny, co je mě do toho, místní bubáci jsou za doprovod jako divemajstři placení! Jak to dopadlo nevím, náš ponor byl senzační, opět voda 29 st . A dobrá byla i viditelnost, navíc jsme přilákali hejno (aspoň 10 ks) žlutých ,,křehulí,, , co se dali nalákat na veku od oběda! Žerou z ruky a v 8 metrech jsou turisté blahem bez sebe!


Následující den jdeme odpoledním ponorem na stěnu, jedou s námi Holanďané, mají vypůjčenou výstroj z místního centra a každý jednoho bubáka jako doprovod.


Nevím, proč jeden z nich připlouvá k naší skupině, evidentně mu nevadíme, snad nemá buddyho. Jsem sám, Milena má teplotu a rýmu a tak ho logicky Hektor přiděluje mě jako buddyho. Sám vede za ruku jednu naši začátečnici, má svých starostí dost, chce na stěnu co je hluboká jak kaňon a tak hlídá jak ostříž. A Zuzka je vděčná, je těsně po kurzu OWD, nemá praxi, ale je odvážná a chce se podívat s ostatníma do slíbených 30ti metrů.… Já taky, mám volno, za nikoho nemám odpovědnost a tak se potápím pro radost. Už se těším mají tam být i jeskyně, brífinku nikdo nerozumí a moc se na něj nedá, plánování ponorů je někdy naopak… Hektor dává pokyn k seřazení na dně. Já se ještě těsně předtím optám, kolik má můj buddy ponorů. ,,Zwei,, říká německy a já to chápu tak, že jde dnes na druhý ponor a to již padáme na sraz skupiny do 15ti metrů. Moc mu to nejde, profukuje uši, pak padá dolů, přifukuje, pak špuntík, já ho chytám a jde se ke stěně, všichni signalizují OK a tak na co čekat. Ten můj už kope sám, ale nějak divně, jakoby se necítil, tak raději trochu hlídám. Jsem na to zvyklý a on se po chvíli stabilizuje a za 10 min již pouštím jeho oktopus, za který jsem ho držel tak, aby to necítil…. Proplaveme dlouhou kavernou a dalším tunýlkem nahoru, asi do 27 m a narazíme na umělý zachovaný vrak a můžeme se vyblbnout do sytosti. Prolézáme ho všemi směry až se nám skupina ztratí. Moje Suunto i tlak ve 12 ltr. Faberkách již velí k výstupu. Ukazuji buddymu nahoru a za chvíli se připojujeme k celé skupině. Při bezpeč. zastávce Zuzka objevila langustu a pod korálem je zelená muréna – velká odměna na místní poměry! Navíc narážíme na mořského červa, kluci cvakají fotky jak diví a již jsme na hladině, 38 min. a teplota 27 st .C v hloubce 39 metrů – senzace, máme 21. listopadu a doma možná mrzne…


Sundáváme masky a já civím jak zjara: vedle mě se na hladině směje můj včerejší soused „narkoman,, a já mám málem zástavu srdce …


V duchu řvu: Sorry Peter!!! Jeho diabetes mu nebrání zřejmě v ničem… Jen ten ponor byl jeho třetí v životě. Platil si místního průvodce - instruktora a bubáci to trochu pomíchali. Nakonec Discovery dive měl, ale netušil to ani on ani já! A a taky mě nic neplatil… Zato děkoval zcela spontánně za super zážitek a prý si k nám do Brna přijede udělat kurz OWD.


Další dny jsme opakovaně navštívili okolí Playa Giron a znovu Zátoku sviní (La Punta + Coleta Buena).


Za vzpomínku stojí členitost pobřeží, kde vždy najdeme stěnu s jeskyněmi a kavernami. Bohužel z časových důvodů jsme nestihly mořem zalité tektonické propadliny (na Yucatánu se jim říká cenoty), které určitě stojí za to - vhodné místo kousek odsud. Tak snad příště.


Zážitky si vyměňujeme v hotelu Horizontes, kde díky bílému pásku na ruce, označující zákazníky „all inclusive“ máme vše co hrdlo ráčí!


Oblibu mají nápoje s místním třtinovým bílým rumem – Bacardi. Brzy ochutnáváme Hemingwayovo oblíbené Daiquiri, lahodnou Pinnacoladu a Cuba Libre. Nejoblíbenějím se stává mátový Mojito a rajčatová Bloody Mary.


Po pěti dnech se přesunujeme na sever Kuby na poloostrov Varadaero. Zde je sice teplota jen nepatrně nižší, ale viditelnost již o hodně horší – delfíni, co plavou okolo nejsou po deseti metrech rozeznatelní… byli cvičení a přikrmovaní jako turistická atrakce.


Za zmínku stojí výlet na katamaránech pro 80 osob, co nakoupili Kubánci pro potěchu turistů. Za 75 dolarů vás svezou na indiánský skansen. Snědá, dlouhonohá spoře oděná kráska Vám pak počmárá tváře a zakleje zlé duchy potápěčů, aby se vám nic nestalo (tak jsme si to přeložili…) končí to vždycky stejně: „One dolar, pleas.“


Ponory nestály za moc, jen se nám podařil výlet luxusní lodí, kterou nám přidělili jako náhradní – za přetíženou starou loď, ze které nechtěli němečtí potápěči vystoupit. Vraky, které jsme měli možnost navštívit byli umělé, malé a bez života, který je v jiných lokalitách standardem. Kanaďané však byli spokojení, hloubka 15m byla pro ně ok a teplo a světlo – úplný ráj.


Celkově lze říct: turisticky je Kuba místem zajímavým, poslední den v Havaně je napínavým zážitkem, večer a noc může být i adrenalinovým sportem (z vlastní zkušenosti s Martinem). A o „jineiros“ a „pingeros“ v ulicích tohoto velkolepého města až někdy jindy.


Jako potápěč nutně srovnávám s Egyptem nebo Indickým oceánem a objektivně to zde nedosahuje jejich kvalit. Více snad napoví následující fotky, za které děkuji Laďovi a Adamovi.


Miloš