Rovinj 2003

25.10.2003 - 28.10.2003

Dlouho jsme se těšili a odhodlávali jet do Rovinje. Vždyť tam na dně moře leží jeden z tolik známých vraků - přirovnávaný k malému Titaniku - Baron Gautsch.

Snad bylo pohnutkou vydání knihy Tajemství Jadranu, kde se pyšní prvním místem nebo podařený kontakt na místní divecentrum. Ať tak nebo onak, rozjeli jsme se i přes nepěkné počasí v pátek 25. října směrem na jih, abychom ho spatřili na vlastní oči. V Brně se teplota těžko šplhala nad bod mrazu, ale my doufali, že v jižním Chorvatsku bude lépe.


Již kousek za Vídní jsme se začali obávat, zda to nedopadne naopak. Na silnici se místo deštových kapek začali držet sněhové vločky. Po pár dalších kilometrech zavřeli dálnici a poslali nás okolo s tím, že ve třiceti centimetrovém sněhu uvázly kamiony. Plánovali jsme strávit den v Itálii a večer se jet ubytovat do Rovinje. Nakonec jsme byli rádi, když jsme v pořádku dojeli v deset večer, po třinácti hodinách cesty, rovnou na místo. Ještě v Lubljaně bylo pět centimetrů bílé pokrývky!


Ubytovali jsme se ve vyhřívaných apartmánech, dali si teplou sprchu a večeři a šli spát. Naštěstí ráno nás probudilo sluníčko a úchvatný výhled na starou část města. Odpoledne byl naplánovaný první ponor. Domluvili jsme s místními, že to bude lokalita u ostrova - Banjole. Překvapil nás silný proud a špatná viditelnost. Rovinj je tímto sice známá, právě proto jsme volili termín na podzim, ale i přes to jsme byli rádi za nenáročný terén, který nám umožnil se vypořádat s prvními problémy a překvapením. Večer jsme si dopřáli kratší vycházku po městě a poseděli u občerstvení.


Další den nás čekali dva ponory na vraky.Dopoledne jsme absolvovali vrak na minolovce Giuseppe De Dezza, odpoledne na Istře - Hans Schmidt. Opět proudy a viditelnost max. kolem 12m. Oba vraky však byly úžasné. Milovníci historie i prolízaček si tu přišli na své. Djeca (přezdívka Dezzy) , za první světové války sloužila jako minolovka, během druhé světové války byla zajata němci a přestavěna na válečnou loď. V r.45 byla zasažena torpédy a rozdělena na dvě části, které od sebe leží cca 100m.


Na příďové části se nachází veliké protiletadlové dělo a zbytky podstavců zbraní a okolo je munice. Hloubka našich ponorů max. 35m. Istra byla nákladním parníkem holandské výroby a ztroskotala v r. 1943. Na přídi jsou dobře zřetelné navijáky a pacholata na přivazování lodi. Během celého ponoru jsme proplouvali hejny cca deseticentimetrových rybek. Jak řekl jeden z účastníků - romantická loď. Naše max. hloubka 36m.


Večer jsme dokonale prohlédli Rovinj, kostel


Sv. Eufemie (na špičce jeho zvonice soška této světice ukazovala námořníkům směr od 13.stol.)

a zdejší opevnění z války.
Odměnou nám byla vinikající pizza jedné z místních kamených restaurací.


Třetí den - v pondělí, jsme se vydali na vrak Barona Gautsche. Cítili jsme se rozpotápění a tak jsme pouze čekali, co se vyvrbí z raního deštíku. Vyjet jsme museli poměrně brzy, abychom měli i na druhý ponor dostatek denního světla a tak se rozhodlo až na lodi. Naštěstí pro náš prospěch. Jakmile jsme vyjeli, přestalo pršet a po ponoru na nás vykouklo i Sluníčko. Na Gautschovi jsme udelali dva ponory. Vzhledem ke včerejšímu zatížení jsme chodili s nitroxem. Po předchozím varování místních, že jim osobně se více líbí Istra, jsem ani neočekávala takovou nádheru. Baron mě rozhodně nezklamal. Při prvním ponoru jsme prolezli pátou, spodní palubu a postupně se dostávali výše. Druhý ponor jsme věnovali prolezení první, druhé a třetí paluby.


Většina z nás musela dělat několik minut dekomprese, avšak i v proudu to nebyl díky výstupovému lanu žádný velký problém. (pozn. pro zúčastněné - pro některé). Teplota venku dosahovala něco kolem deseti, jedenácti stupňů, teplota vody byla konstantní od hladiny ke dnu sedmnáct st. Celsia. Proto nebyl ani v mokrém neoprénu problém absolvovat dva hodinové ponory.


Na Barona Gautsche, který má délku přes 80m by se dalo udělat mnohem více ponorů aniž by ztratil svoje kouzlo tajuplnosti. Znova bych si ho rozhodně nenechala ujít a doufám, že se tam ještě podívám mnohokrát.


V úterý jsme absolvovali poslední ponor tohoto výletu. Našim cílem byl vrak minolovky HMS Cori(e)olanus (název se liší podle zdroje). Byl potopen během vyklízení minového pole v r. 1945. Loď stojí vzpřímeně a max. hloubka je cca 28m. Lze vidět lodní šroub, kotvy, navijáky, tři protiletadlová děla a součásti vybavení pro vyhledávání min. Ve vraku je mnoho otvorů vedoucích do podpalubí, na záchod aj. Není to však velikostně vhodné pro obézní a málo zkušené potápěče. :-) Vážně - je tam příliš kalu a usazenin. I Coriolanus se nám velmi líbil. Kvůli cestě zpět jsme šli opět s obohaceným vzduchem a udělali velmi dlouhou zastávku v pěti metrech.


Na poslední dva vraky jsme platili příplatek, protože jsou považovány za kulturní památky a potápět se zde může pouze za účasti doprovodu. Díky nevelké viditelnosti jsme chodili po dvojicích, větší skupinky byli neudržitelné. Abych se přiznala - více jsem koukala uchvácená kolem sebe než fotila a tak jsou fotky jen náznakem toho, co lze shlédnout. Však příležitost vidět na vlastní oči ještě bude.


Cena za ponor k vraku byla 30Euro - poměrně vysoká a tak jsme chtěli jako formu sponzoringu našich členů, nabídnou pro tento zájezd dopůjčení chybějící výstroje zdarma. Dost mě mrzelo, že se nás někteří ani nezeptali co jsou dlužni. Nu, všechno jinak dopadlo dobře, tak snad příště...


Poděkovat bych chtěla všem kuchařinkám, které i přesto, že se sami potápěly, stíhaly nás večer ještě hostit a také všem zúčastněným, že se chovali zodpovědně, že jsme je vždy mohli potkat na bezpečnostní zastávce a ani příliš nemakali na co se nemá.


Těšíme se příště...

JiZ