Dahab VII.aneb Kouzelný Dahab

22.9.2005 - 29.9.2005

Z Brna jsme vyjeli téměř celá skupina jedním devítimístným autem. Nebylo nás tentokrát moc. Kompletní výprava nás čítala deset. Už po cestě do Prahy na letiště bylo jasné, že bude veselo. Přestože jsme se předtím neznali, humorem jsme rychle zbořili případné bariery…
Zdlouhavý let s mezipřistáním jsme měli zpestřen příhodou se zapomenutým příručním zavazadlem jednoho z cestujících, kteří v Tabě vysedali. Letušky evidentně trošku znervózněl zapomenutý kufřík s fotografickou technikou :-)



V hotelu se nám dostalo vřelého uvítání s welcome drinkem, osvěžujícím karkadee (studený ibiškový čaj) až kolem půlnoci. Šli jsme spát vyčerpáni dlouhou cestou.



Druhý den ráno jsme se sešli na snídani a po zproštění všech a všeho za naši odpovědnost jsme s Pavlem (náš od TÉ doby nejmilejší divemaster) rozhodli, že hned první ponory absolvujeme na jihu na lokalitě Moray Garden. A měli jsme štěstí, potkali jsme želvu. Vzhledem ke složení skupinky – jedna profesorka biologie, nadšený mořský akvarista, zaměstnanec hygienické stanice a několik dalších zvířemilců byly debaty o mořské i suchozemské havěti (nouze není ani o jednu) neustále na přetřesu. Ještě, že jsem měla určovací příručku stylu „Co žije v Rudém moři“ :-)



Další den jsme se vydali na Caves. Ráno moře vypadalo docela klidné a my se v pohůdce zanořili a kochali krásou této jedinečné lokality. Když nás však při návratu začali vlny houpat ve 14m hloubce, sevřel se mi žaludek. Dobře jsem znala náročný výlez z vody přes korálovou hranu… Při pohledu vzhůru vlny stoupaly a klesaly metr nad, metr pod a do tří metrů byla voda zpěněná silným příbojem. Nechtělo se mi se skupinou začátečníků na hladinu. Pavel se však nedal ukecat, že při 30barech na manometru máme pořád dost času a jeho stále důraznější signalizace nás donutila zahájit výstup. Chlubit se tím co následovalo (první vlna – výhoz na útes, druhá vlna – drsný posun o pár metrů dál…rozbité suunto, regulátor, přeska na popruhu láhve, ztracená zlatá náušnice, ztracená ploutev, roztrhané nové neopreny, pomlácené údy, podřené ruce…) se snad ani nehodí…. Druhý ponor jsme si užili. Islands s hejnem asi padesáti malinkých barakůd a mimořádně nádhernými korály jsme proplavali v malé hloubce, ale důkladně jsme se kochali. Při večerní pohodě v restauraci, kdy z nás konečně opadl adrenalin a už jsme se zážitkům tohoto dne jen smáli u šiši a dobrého jídla, jsme přejmenovali naši skupinku na Vorvané Vorvaně a Caves na Vorvaní pláž :-) Museli jsme navštívit místního specialistu na vodní dýmky Omara. Jeho předvedení techniky bylo občas zpestřeno Pavlovým vstupem, zda si koupit černé nebo žluté ploutve. Většina měla další zážitek - dokonce a do písmene se z toho někdo i po… :-)



Další den a zase foukalo. I přesto jsme odvážně vyrazili na sever na Canyon. Vlny i proud ze vstupní laguny byly celkem silné, ale Pavel se tvářil odhodlaně, tak jsem se nemohla nechat zahanbit – konec konců, Vorvaň je mimořádně odolný živočich a má skvělá skupinka mi to nakonec dokázala. Kaňon jsme proplavali „pod stropem“. Jela s námi i indonéská kameramanka Ví a udělala nám krásné video na památku. Ve stejných podmínkách jsme v pohodě absolvovali i druhý ponor na Korálové Zahrady a na památku si i po hrátkách s homolicí odnesli „jen“ ježka v ruce a požahání od korálů. A snad ponaučení na příště – pod vodou na nic nesahat :-) platné i pro biology.



Následoval den potápění na Bells a Blue Hole. Menší skupinka se rozhodla absolvovat fyzické testy a ponor si dala na nádech. Teda několik nádechů :-) I tak jsme si to nádherně užili. Nejbáječnější na tom bylo, že jsme v podstatě viděli všechno tak jako přístrojáři a k tomu si užili šnorchlování s želvou. Kluci jí našli někde v patnácti metrech a když jsem tam doplavala a těch svých třicet sekund s ní pobyla, rozhodla se mě následovat na hladinu, kde jsme se spolu vydýchali bok po boku. Ležela na dosah vedle mě, koulela velkým okem a prohlížela si mě jak exotický zvíře, který uteklo ze zoo. Po chvilce se zanořila a já opět kousek s ní. Vůbec se nebála a byl to fakt úžasnej zážitek. Ten večer jsme absolvovali ještě nočák na Canyonu. Klid, jaký jsme ve dne nezažili, lokalita jen pro nás a pohoda slovy nevyjádřitelná. Mírně jsme překročili povolené hloubky a koukli se na druhou stranu, pak se pováleli na písku ve třiceti metrech pozorujíc hvězdnou oblohu přes klidnou hladinu. A po cestě zpět si to vzali ještě jednou pod stropem…



Vstávání v půl sedmé následující den někteří ani nerozdýchali. Měli jsme vyrazit na Ras Abu Galum – nejsevernější lokalitu dosažitelnou pouze na velbloudech. Před odjezdem z hotelu jsme si tedy dali ještě kávičku čekajíce na opozdilce a o hoďku později vyrazili. Nejdříve jeepy na Blue Hole odkud nás beduíni naložili včetně výstroje na velbloudy a pokračovali jsme další dvě hodiny takto na sever podél pobřeží. Nádherné scenerie podél cesty, chvílema skály, kteréžto velbloudi i se slušnou zátěží obdivuhodně přeskotačili, neposední mladí arábci a základní kurz „řízení“ velblouda by stáli za to zažít i kdyby nenásledovali dva předlouhé ponory z beduínské osady.



Když jsme dorazili, pohostili nás beduínským čajem, vysypali výstroj z pytlů, ve kterých zcela zřejmě předtím přepravovali mouku a místní ženy nám nabídly suvenýry v podobě pletených náramků a přívěsků, minerálních kamenů atd. Ponory jsme dělali přímo z přístřešku na pláži, ten se nám později stal i místem pro oběd, večeři a nocleh. Obě zanoření nebyla hluboká, zato trvala dost přes hodinu a hýřila barvami. Když jsme se z druhého ponoru vraceli v neoprenech pěšky přes osadu, potkali jsme koupajícího se velblouda, restauraci Abu Galum (chýše, kde podávali čaj a šišu a před níž se pomalu stářím rozpadal masivní kulečníkový stůl) a Supermarket (prodávali zde mouku, tabák a sypaný čaj). Připadali jsme si jako komando na jiné planetě. Potápěčskou výstroj nám rozebrali a zbalili s tím, že ji odvezou do divecentra dřív, než jsme stihli přijít a tak jsme pak o dva dny později obdivovali, jak v takovém chaosu dokázali nic neztratit. Nicméně Pavla šokoval DM Pavel prostým vyjádřením, že tu nejsou záchody. Naštěstí to nebyla pravda, naneštěstí se stejně nedali použít. A kam jít, když deset kilometrů okolo byla jen písečná rovina…?



Večer jsme si přesunuli primitivní matrace na pláž (o 3m dál) a pozorovali hvězdnou oblohu. Mléčná dráha byla jako z pohádky. Sem tam spadla hvězda a přeletěla družice. Přidali se k nám místní erární pejsci a jelikož se rozhodli hrát si celou noc s mojí dekou a jinými našimi věcmi, stihla jsem i okouzlující východ srpku Měsíce nad Saudskou Arábií. Sluníčko nás probudilo také záhy. V půl sedmé se prostě vyhouplo na oblohu a byl den. A nebyla bota. Milý pejsáčkové si ji někam odnesli, prý vybrali tu nejsmradlavější :-) a stala se z ní jejich oblíbená hračka. Začala jsem chápat množství bot volně se válejících všude okolo…
Po snídani nás vyzvedl jeep a my namačkáni absolvovali dlouhou cestu necestou k Bílému Kaňonu. Stálo to však za to. Uprostřed pouště z bílého písku byl pískovcem tvořený zářez hluboký několik desítek metrů. Slezli jsme čtyři metry, další a další až jsme se ocitli mezi vysokými stěnami, zpočátku úzkými jen pár decimetrů až metrů. Během hodinové chůze se kaňon zvětšoval a rozevíral až se na samém konci vyloupla našim zrakům zelená oáza. Bílý písek, datlové palmy (datle jsme si z nich trhali sami), kamenný bazén s čistou a studenou sladkou vodou (koupali jsme se), pruh kýčovitě zelené trávy s pasoucím se oslem, zahalené ženy prodávající náramky pro štěstí, rozkvetlé kytky a chýše z palmových listů s výborným obědem…



Po další jízdě jeepem jsme prošli ještě Barevný Kaňon, kde jsme někteří napínavě očekávali v nejužších místech, jestli se vejdem nebo ne. A cesta do Dahabu zpestřená slovní kopanou, která v těch podmínkách byla směšná a pro některé až moc vysilující (hlavně břišní svaly trpěly).
Zbyl nám jen jeden den, který jsme všichni s chutí proflákali u vody plaváním, šnorchlováním, opalováním a kupováním suvenýrů a tabáku.



Ten týden tak neskutečně utekl…tolik jsme toho viděli a ještě jednou tolik jsme nestihli…



Moc bych chtěla poděkovat všem zúčastněným, kteří vytvořili perfektní partu a Pavlovi z Planety, protože byl hrozně v pohodě a tu atmosféru nám předal…Bude mi smutno po Vorvaních :-)((