Safari - foto aj. z akce
28.9.2006 - 5.10.2006
St. Johnes – jak jsem to viděl já
Prolog:
Samozřejmě, že jsou i krátké okamžiky, kdy nesedím u počítačem
otevřených webovek s potápnickou tématikou! Člověk musí taky někdy
jíst, promačkávat sprchu na automatice, počítat olova, kouřit šíšu,
protahovat pásek od masky, nebo po již několikáté kontrolovat profil
týden starého ponoru. Většinou však mám poctivě otevřeny minimálně 3
wokna – potap, potap, potap.
No a zrovna když jsem opětovně na monitoru hypnotizoval obrázek jednoho
fajného sucháče a snažil se ho sugestivní metodou bezúspěšně zhmotnit,
tak za mými zády zahlaholil hlas mé ctěné choti „co děláš?“ Jen nerad
jsem vystoupal z hlubin potápnického světa zpět na povrch mezi prostý,
obyčejný lid a duchapřítomně jsem odpověděl „nic.“ Nenechala se mou
veleobsáhlou odpovědí odradit, kdepááák, ta se jen tak nedá, ona už mě
zná. „Ukaž na co se díváš!“ „No jo zase seš pod vodou, vem nás raději
na výlet.“
A tak jsme teda jeli s dětma v neděli u nás v Brně na přehradu (pro
znalé na Prýgl) na lodičky. No a tak se mi to zalíbilo, že jsem se to
rozhodl aplikovat na celý týden a vyjížďku jsem tentokrát lokalizoval
na St. Johnes v Rudém moři. A udělal jsem dobře. Považte:
Příprava:
Nejdříve bylo nutné vysvětlit blízkému příbuzenstvu, že letadlo
nespadne, že se loď nepotopí a že v dané lokalitě byl viděn žralok
naposledy před 100 lety a že i ten měl 0,5m na délku. Dále pak bylo
nezbytné vysvětlit chlebodárci, že rozjeté projekty rozhodně týden bez
mé jinak milé přítomnosti jistě vydrží.
Co se týká mě, tak mým cílem bylo mimo jiné samozřejmě setkat se ve
vodě se žralokem. Ve fázi příprav jsem však z televize pojal podezření,
že žraloci jsou všude a že hlavně číhají pod každou lodí, aby mohli
sežrat do vody padnoucího potápěče a podle toho jak jsem četl některá
letní tištěná periodika, tak jsem nabyl také dojmu, že žralok je
kousavec tak nebezpečný, že běhá i po plážích. Pro jistotu si nevemu
červené plavky.
Beru si plavky zelené (jakože ještě nejsem zralý k jídlu), pas, pilulky
na vlny a na egypťáckou stravu, něco peněz a za dobrý nápad považuji,
že si vezmu potápnický vercajk.
Intenzivní příprava na tuto expedici byla ukončena vyhozením tlustých neoprénových rukavic a sedmičkového převleku z báglu.
Expedice:
Nejnebezpečnější úsek celé expedice, tedy dopravu z Brna do Prahy po D1 jsme zvládli, takže nás nemohlo již nic překvapit.
A taky že ne, vše proběhlo naprosto hladce: odbavení, pípání průchodem
v „celnickém rámu“, lehké nedorozumění s personálem v tubusu (že prý
nemá ve čtyři ráno náladu na vtípky), let, přistání, zteč na dutý šop v
Hurghádě a jeho vykoupení od veškeré dezinfekce, 5 hodin autobusem až
na jih, zodiakem na loď (čert se trochu zlobil, že jsem mu nesvěřil
důvěru a že jsem bágly v přeplněném zodiaku držel vlastním tělem, aby
si neudělaly sóloponory), ubytování.
Loď byla velká, krásná ají dva motory s vrtulemi měla.
Teda řeknu vám, že jsem si hodně rychle a rád zvyknul na nicnedělání
obsahující intenzivní neuklízení, nestlaní, neumývání nádobí a vlastně
ani sebe, nevaření, i ten cajk nám nandávala na záda posádka. Po
návratu domů mi návrh zavedení tohoto systému pod domácím názvem IZO
2006 neprošel.
Žralok nikde.
Jak vypadaly ponory snad ani nemá cenu popisovat, protože ta krása, je
dle mého názoru, nevypravovatelná. Všude byla ZOO, ale bez mříží a k
tomu barvy duhy všude kam oko skrze tempered pohlédlo. Viditelnost? V
jedné chvíli bylo jistě vidět i dno v saudské. Kolik jich bylo, těch
ponorů? Dvacet - ranní, denní, odpolední, noční, no prostě furt.
Vyrážka za ušima se posléze ukázala jakožto klubající se žábra.
Přestože se bravurně orientuji pod vodou v korálovém městě, tak jako i
v tmavých vodách potoků, lomů a přehrad v CZ pomocí slunce, kompasu a
lišejníku a samozřejmě přesně vím kde se v daném okamžiku nalézám, tak
po hodině potupně vystřeluji bójku, abychom s badíkem na otevřeném moři
bídně nezahynuli.
Stíhám se u toho vztekat, protože se mi nedaří sundat bubínek z D
kroužku. Jó silný proud je potvora dravec. Ne šnorchl, ale zodiak s
bubákem ho umí zdolat. No dobře no, bylo to jen kousek od lodě, ale
doma z toho stejně udělám „ztracení na moři.“
Žralok nikde.
Na každém atolu je pod lodí Napoleon trabantových rozměrů. Ten loudí
okem 0,5 metru od dlaně potápníka vajíčko natvrdo. Odplaval, hmm, asi
se urazil, že nic nedostal. Jo hochu my jsme žgrti, my ti nic nedáme.
Delfíni byli famózní (u ryb je to hejno a u delfínů stádo, že jo?). Asi
20ti členná rodina je v 10 metrech u dna. Šnorchl, maska, ploutve,
foto, zanoření do 5 metrů, jsem nad nimi. Zvedají se a obstupují mě.
Myslím, že jedné statné samici se vyloženě líbím, jenomže já musím záhy
na hladinu vypustit CO2 a nabrat O2, takže z toho nic nebylo.
Žralok nikde.
Ráno hlásíme bubákovi, který se prezentuje jako mechanik paluby, že
potřebujeme výměnu jedné žárovky v kajutě. Další den sice stále nebyla
opravena, zato nesvítila už ani druhá. Hrozíme Hamatovi, že když nebude
oprava OK, tak bude swimming! Děsí se toho, protože neumí plavat. Třetí
den sice nesvítila ani první ani druhá žárovka, zato už nesvítila vůbec
žádná. Skoro byl swimming. Záchranu člena posádky provedl kapitán, řka,
že bubák opravdu neumí plavat.
Zřejmě to celé mělo souvislost s kopající zadní palubou. Ne, že by se
tam snad hrál fodbal, ale při dotyku na kteroukoliv mokrou část zadní
paluby dostal kdokoliv bez třídních rozdílů ránu elektrickým proudem.
Mechanik tomu nechce věřit a demonstrativně se chytá nerezového
zábradlí. Po asi 10 sekundovém brejkdencu šel vypnout generátor a
zjednat nápravu.
Za zádí se objevují 3 delfíni a za nimi žralok. Skáču do vody s foťákem
a plavu za nim. Je pryč, ne proto, že bych snad plaval pomalu, ale
prostě on měl náskok. Je to srab, nepočkal. Takže žralok zase nikde.
Nějak to houpe, asi budu blinkat. Ke snídani, obědu a k večeři o asi 10 chodech přikusuji Emeral.
A tak nakonec přece jen! Žralok! Klesám za ním níž, než se licenční
kartičce líbí a z cca 10 metrů ho fotím. Měl alespoň 9 metrů. No dobře
tak jenom 2m, ale byl fakt velký.
Večer se kochám fotkou, kterou omylem mažu... Sem debil.
Naštěstí jsme je v dalších dnech viděli znovu a ti šťastnější je chytají na chip.
Na zpáteční cestě domů se nám polámal autobus německé provenience
honosící se nápisem Mercééédes. Nevím, kde udělali soudruzi ze SRN
chybu, ale chyběl jim špunt do tlakového rozdělovače. Bubák vzal dřívko
omotal ho igelitem a snažil se touto ucpávkou utěsnit unikající tlak ze
systému. Bezúspěšně.
Domorodci jsou milí a chtějí po mně jenom 10 euro za apple tabák. Když se nedívali, tak jsem na ně nebojácně vyplázl jazyk.
Po hodině řidičova předstírání, že opravuje poruchu a našeho lelkování
po poušti se ukázalo, kdo že je tady chrabrým instruktorem! Jajda
vytáhl flašety, stříbrnou pásku a za vydatné verbální pomoci několika
inženýrů byl bus zase OK. Mc Giver zrudnul a volal, že končí se
seriálem.
Epilog:
Snad bych se měl na závěr zastavit u jednoho bezvýznamného nedorozumění, které mě však rozladilo.
Co se stalo?
Stalo se to, že jsme byli rozděleni do tří skupin a naše skupina byla z
naprosto nepochopitelných důvodů pojmenována jakože skupina číslo 2.
Nechápu, proč jsme nemohli být skupinou číslo 1. Čísla samozřejmě
neměla nic společného s pořadím kvalit potápěčů, takže to vlastně mohlo
být úplně jedno.
A když to tedy bylo jedno, tak proč jsme nemohli být právě my tou skupinou č.1?
Ale nechme to už být, výlet skončil a teď jsme už všichni doma. Abych
vás teda ale nezdržoval, tak jen dodám, že jsme se třetí den interně
domluvili a naší skupinu jsme přejmenovali na skupinu 1a zatímco
původní skupinu č.1 jsme nazvali skupinou 1b. Jak jsem již předeslal
výše, pořadí označení skupin nikterak nesouviselo s kvalitou, ale pro
pořádek se nám to tak jevilo jako lepší.
