Cuba - "naposledy za Fidelem"

16.3.2008 - 27.3.2008

Report z Kubánského zájezdu aneb akce očima účastníků...

Cesta začala mírným šokem, zjištěním: ačkoli bylo "Šeherezádou" slíbeno, že každý člen posádky bude pro sebe mít dvě sedadla v autobuse, aby se nějak vykompenzovalo nepohodlné cestování letadlem, dvouhodinová cesta do Prahy na letiště nakonec proběhla miniaturním mikrobusem. Šestnáct lidí s hromadou bagáže se muselo narvat do šestnáctimístného minibusíčku s přívěsíčkem na zavazdla. Příjemným zpestřením cesty byl fakt, že se na palubě přibližovadla sešly troje řízky. Lenčiny horké padly za vlast ještě než řidič stihl koupit dálniční známku.

Na letišti nám vedoucí zájezdu rozdal klubová trička se jmény, což bylo v pravý čas, protože hladina alkoholu cestou do Prahy požité kdovízčehovice bourala zábrany a resetovala paměť. Většina účastníků zájezdu se do nich hned převlékla (někteří se ani neobtěžovali jít převléct na záchod). Další řízky přišly vhod.

Let proběhl celkem v pořádku, když pomineme, že se Hlavovi udělalo poněkud nevolno. Mezipřistání byla v Keflavíku na Islandu a v Halifaxu v Kanadě. Po přistání na letišti ve Varaderu si nás vyzvedla sympatická průvodkyně Lilian a doprovázela nás do Playa Girón. Cestou jsme se ještě zastavili v botanické zahradě na prvním kubánském drinku a úspěšně jsme dojedli poslední řízky.
V pondělí jsme se super potápěčským autobusem vydali na lokalitu El Brinco 1 na dva ponory a večer se jedna polovina z nás vydala na večeři na výtečné langusty. V úterý proběhl ponor na lokalitě El Brinco 2 a na El Brinco Cenot, kde nám bohužel chyběl František, který byl z předchozího večera poněkud indisponován. Na langusty tentokrát vyrazila druhá skupina a musím říct, že byly skutečně vynikající. Švéd se ze své terasy přesunul nocovat na terasu k Milošovi a nechal Jitku samotnou napospas havěti.

Další den byla na programu lokalita Cenote Mar. Po ponoru jsme se vrátili do hotelu na oběd a po krátkém odpočinku jsme se jeli zanořit do cenotu Czechoslovakia. Mezitím, co jsme prozkoumávali taje braktické vody, Lucka absolvovala svůj první ponor a byla i přes svou fobii z ryb nadšená. Když jsme ukončili ponor na cenotu a vydali jsme se na silnici čekat na autobus, aby nás vyzvedl, museli jsme způsobit menší šok a zmatek u některých řidičů projíždějících aut. Zřejmě se podivili, kde se na silnici, uprostřed džungle, daleko od moře vzala banda potápěčů v neoprénech s kompletní výstrojí. Večer byl ukončen obchodem s doutníky.

Čtvrtek začal ponorem na ... El Tongue, kde jsme se hromadně vyfotili i s našimi instruktory Ronelem, Noelem, Chirinem, s řidičem divebusu a "Srstkou". Po dlouhém čekání v baru u silnice jsme se zanořili do velmi krásného cenotu Ilona. Poté jsme se přesunuli na Coleta Buena, kde jsme se naobědvali, zašnorchlovali si a Lucka se podívala znovu pod vodu. Cestou na hotel nás pozval na návštěvu k sobě náš nepřekonatelný průvodce José neboli Pepa. Pobyt na Playa Girón byl ukončen rozlučkovou večeří.

Ráno pro nás přijel autobus s anglicky mluvícím průvodcem, což byl ze začátku celkem problém, ale Bob se ujal tlumočení. Z hotelu jsme odjížděli na dvakrát, protože nejmenovaná osoba zapomněla svoje neoprenové botky (mea culpa, mea culpa). První zastávkou na naší cestě byla krokodýlí farma, kde jsme se mohli vyfotit s krokodýlím miminkem i s trošku odrostlejším krokouškem. Dalším bodem programu bylo krásné a čisté město Cienfuegos, kterým jsme se trošku prošli. Poté jsme se se zastavili v horách na oběd a poprvé zažili kubánskou hudbu na živo. Po obědě jsme se přesunuli do města Trinidad, jež je skutečným skvostem Kuby. Prošli jsme se malebnými uličkami města, navštívili místní tržistě a pamětihodnosti, prohlédli si město a okolí z věže a nakonec v jednom zastrčeném baru ochutnali vynikající koktejl chanchanchara. Tento drink nám rozproudil krev v žilách a nejprve jsme přemluvili našeho průvodce Omara, aby nám zahrál na kytaru a zazpíval (s úžasným doprovodem Miloše, Petra, Hlavy a Boba na hrkátka) a poté, co vrátili nástroje místním muzikantům jsme si i zatancovali. Chanchanchara mi zachutnala a poněkud mi stoupla do Hlavy, takže zbytek večera mám jaksi v mlze. Poslední, co si pamatuju jasně, je to, že Bob oficiálně předal své průvodcovství Jitce a že v hotelu zřejmě došli karimatky a špekáčky, protože jsme jedli a spali civilizovaně.

Sobotní ráno bylo jaksi chladné, zvláště, když jsme nastoupili do ruského trucku Zyl (nevím, jak se to píše, ale starej kamioňák Hlava tvrdí, že je to jedno, prý podstatný je, že spotřebu to má sto na sto) a "s větrem o závod" jsme vyrazili do pralesa. Bohužel (nebo bohudík) jsem seděla hned za kabinou řidiče, takže jsem veškerá stoupání a klesání měla z první ruky a můžu říct, že to je fakt neuvěřitelnej stroj. Po kostitřasné cestě nás řidič vysadil uprostřed pralesa a nás čekala asi 2,5 km dlouhá cesta pešky divočinou. Asi ve čvtrtině trasy jsme narazili na nádherné vodopády, u kterých jsme se rozdělili na dvě skupiny. První skupina Rambo měla kus cesty zdolávat vodou. Průvodci nás varovali, abychom si sebou nebrali žádnou elektroniku a věci, které se nemají namočit a pohled na Ramba 1, kterak se souká do neoprenu, nás utvrdil, že si nedělá srandu. Menší skupinka nosičů kabelek, foťáků, mobilů a dalších věcí, co nemají rády vodu, se pokračovala podél říčky. Cesta obou skupin se znovu spojila u jezírka, kde se většina vykoupala (i ti, co ještě nebyli mokří od Hlavy až k patě). Dál jsme pokračovali pěknou přírodou a dokonce se k nám připojil i další průvodce - slepý pes, který nás doprovodil až k restauraci, kde jsme měli oběd. Tam na nás už čekal super výkonný truck, který nás odvezl k civilizaci, kde jsme měli schůzku s autobusem. Vydali jsme se na sever. V městečku Manicaragua jsme absolvovali rychloexkurzi v továrně na doutníky a v Santa Claře jsme navštívili muzeum a mauzoleum Che Guevary. Sotva jsme se vrátili do autobusu, vrhl se Mates na čtení průvodce (pozdě, ale přece) a našel tam zajímavou informaci, kterou nemohu nezmínit. Cituji: "Santa Clara je malebné univerzitní město proslavené tím, že se stalo místem posledního odpočinku revolučního hrdiny Che Budvary." - tolik turistický průvodce po Kubě ESO. Poté už jsme vyrazili směrem na Varadero. Pro některé to byla cesta příjemná, protože si ji zpestřovali litry rumu, pro některé neskutečně dlouhá (mě). Tímto bych tedy všem chtěla poděkovat za trpělivost a ochotu "békat" lidovky, abych strastiplnou cestu přežila. Večer jsme dorazili do Varadera a ubytovali se v luxusním hotelu Kawama. Šeherezáda slibovala chatky bez dveří a nefunkční koupelny, no naštěstí to bylo o chlup lepší.

V něděli byl na programu výlet do Havany. Nalodili jsme se do autobusu a cestou jsme se stavili na jednom vééélikým mostě (už nevím, čím byl tak významnej - nejvyšší? nejstarší? ale každopádně jsme si tam dali nejlepší Piňa Coladu na celé Kubě). V Havaně jsme navštívili muzeum rumu, kde byla i ochutnávka a proběhly nákupy, prošli jsme se starou Havanou, zajeli si na oběd na hradbách. Tam jsme se kvůli úmornému vedru chvíli zdrželi. Poté nás autobus provezl moderní Havanou, zastavil na Plaza de la Revolución, kde jsme si vyfotili největší podobiznu Che Guevary, sochu José Martího a místo, odkud Fidel Castro pronášel své pověstné proslovy. Pak jsme se přesunuli ke Capitoliu, který je kopií Bílého domu z Washingtonu D.C. U Capitolia jsme nasedli do starých amerických aut (Ford, Old mobil a ?) a projeli menší okruh městem. Pak jsme si zajeli k soše Ježíše Krista a pokochali se nádhernou vyhlídkou na Havanu. Znovu jsme se vrátili do staré Havany, navštívili jsme Hemingwayonvu oblíbenou hospůdku Floridita a za rohem jsme se navečeřeli. Následovala procházka nočními ulicemi Havany, na které jsme potkali česky mluvícího domorodce, který nám se svou kolegyní asi hodinu hráli na kytary kubánské písně a zpívali. Obzvláště ta Kubánka měla nádherný chraplavý (asi prodoutníkovaný) hlas.

Druhý den bylo v plánu potápění, ale kvůli počasí jsme se museli zařídit podle Napoleona ("Plán, který se nedá změnit, je špatný plán.") a rozhodli jsme se pro skútry. Nejprve silniční a odpoledne vodní. Ovšem kvůli špatné organizaci a dlouhé čekací době se počet čekatelů na skútr smrskl na pět osob. Nakonec jsme tedy na motorizovaný průzkum Varadera vyrazili já, František, Hlava, Švéd a Mates. Projeli jsme celé město (délka asi 20 km), prozkoumali kde co a když kolem třetí došel Františkovi benzín uprostřed pustiny, vyzkoušeli jsme si naši operativnost v bojových podmínkách. Samozřejmě, že jsme si s pomocí PET lahve a profilu na sádrokarton poradili. Pak přišel čas na vodní skútry. Po krátké instruktáži jsme se nastrojili do záchraných vest a spořádaně vyjeli. Spořádaně ale jen v přístavu, jakmile jsme minuli poslední katamarán, začali jsme na vlných dovádět. Po asi hodině brázdění moře jsme zakotvili u ostrůvku porostlého mangroviemi a jali jsme se prozkoumávat jeho taje. Na mýtince uprostřed byla umístěna minizoo s krokodýly, plameňáky, želvami, nutriemi (asi) a ještě pár dalšími zvířátky. Pak už jsme museli vrátit stroje. Večer se nás pět dočasných vlastníků silničních skútrů vydalo na prohlídku Varadera za tmy.

V úterý jsme měli jít na potápění, případně na plavbu katamaránem, ale z důvodu velkého větru a vln byl program zrušen. Bylo rozhodnuto, že den strávíme individuálně a většina z nás se vydala na nákupy a nebo zůstala na hotelu. Já a Hlava jsme šli vyzkoušet vlny. Nebyly nijak výrazně velké, ale přesto s námi dokázali pohazovat na několik mětrů. Poté, co jsme byli z moře vyhozeni plavčíkem, jsme šli vypláchnout písek (fakt nechápu, kde se mi vzaly tři kolečka písku za plavkama) a šli jsme blbnout do bazénu. Večer nás čekala slavnostní rozlučková večeře a pak už jen balení.

Další den jsme se na letiště dostavili vcelku civilizovaně. Ve snaze zásobit se vnitřně kubánským rumem (nejmenovaný Petr K. jej dokonce z Duty free ukradl) se hromadně popíjelo, došlo i na zpěv pro pobavení ostatních cestujících. V letadle bylo některým členům našeho teamu, nepochopivším personálem, pohrozeno vyloučením z letecké dopravy a za trest byli přesazeni. To však letušky nemohli tušit, že když přesadí našeho k našemu, klidu se nedočkají.

... tak tolik od cestovatelky Zuzy, za sepsání zprávy děkujem...Není pravda nijak excelentně ukončená - však byla sepsána ještě po cestě z Prahy - ale zase musím uznat, když jsem viděla jejich nejen cestou znavené tváře, že je obdivuhodné, že ji vůbec dokázali napsat se všmi těmi názvy a jmény :) Přejem pěknou domácí rekonvalescenci :)