Průzkum diving centra Neptun v Chorvatsku

12.3.2009 - 15.3.2009

Jakožto nejméně zkušenému účastníku výpravy, který navíc nikdy před tím nebyl v Chorvatsku, připadl mi úkol sepsat podle nejlepšího vědomí a svědomí události a okolnosti, kterých jsme byli při poznávání nového diving centra účastni. Nechť jsou následující řádky pomocnou rukou generacím budoucích odvážlivců při průzkumech nových potápěčských lokalit v Chorvatsku nebo jen při zbabělých návštěvách již těch objevených a prozkoumaných.

Průzkum (pro mě výlet, pro Jitku a Jardu spíše pracovní pobyt ale pro všechny z nás rozhodně neutuchající proud skvělé pohody a zábavy) se započal 11.3.2009 po desáté hodině večerní na plaveckém stadionu za Lužánkami, kde byl plánován sraz všech účastníků. Podle přísloví: „choď raději půl hodiny dřív, než-li pět minut pozdě“ jsem již před desátou seděl na lavičce před šatnami a přemýšlel o nesmrtelnosti brouka. Z nekonečných úvah mě vytrhl správce, který zamykav za posledním plavcem informoval moji osobu, že pokud si mě tu nikdo nevyzvedne, tak zde budu muset přenocovat. Nejdřív ve mě zahlodal červík pochybností o tom, zda-li jsem na správném místě a ve správný čas (roztržitý jsem na to dost), ale pak jsem si uvědomil, že i kdyby ne, tak mám přece s sebou spacák a jídlo a co je vůbec nejlepší - celý bazén jen pro sebe, což byl vždycky můj sen. Nasadil jsem proto co možná nejpřesvědčivější výraz a ujistil správce, že zde přes noc určitě nezůstanu a budu „vysvobozen“; a tak se i za pár minut stalo – což mne ale mrzelo jen malou chvilinku.

Po naskládání věcí do auta (to je neuvěřitelné co krámů musí potápěči s sebou vozit) vyrazila naše skupina do blízkého obchodního domu nakoupit proviant. A tehdy ve mně začal hlodat červík pochybností znovu, tentokráte o tom, kam vlastně jedeme a co tam budeme dělat. Neboť i přes to, že původní návrh vzít s sebou na nákup vozíky dva nebyl realizován, tak i ten jeden vozík se celkem rychle zaplnil na hranici svých možností různými věcmi, z nichž alkohol rozhodně netvořil zanedbatelnou část. Mé chabé ujištění o tom, že s sebou vezu několik litrů výborného domácího vína jen vyvolalo pochybovačné reakce o tom, že to nebude stačit. Matně jsem si sice vybavoval rady z IANTD manuálu o tom, že alkohol není přítelem potápěče, ale na druhou stranu představa, že i tato moje dozajista oblíbená činnost bude kompatibilní s tímto sportem, mě naplnila bezmeznou euforií; zcela a rád jsem se jí poddal. Po naskládání proviantu do auta a zaplnění už tak dost plného zavazadlového prostoru auta byla zkušenějšími členy výpravy nahlodána moje jistota v tom, že jen občanský průkaz bude stačit k tomu, abych se hladce dostal do Chorvatska. Vyzvednutí pasu, který jsem měl bezpečně zamčený v práci, sice znamenalo probudit vrátného, ujistit ho, že nehoří a donutit ho odstřežit polovinu budovy, ale když jsem měl pas v ruce a sedal do auta, tak jsem byl přesvědčen o tom, že se do Chorvatska dostanu, i kdybych měl přeplavat ze Slovinska jakožto poslední výspy EU.

Cesta k cíli vedla přes můj milovaný Mikulov, méně milovanou Vídeň, roztomilý Graz (zvláště v noci) a pro mě zcela neznámý Maribor, Ljublanu a Rieku až na ostrov Krk. Vše by probíhalo klidně, kdybych v autě neseděl i já. Vypozoroval jsem totiž během své cestovatelské kariéry, že z nějakého nevysvětlitelného důvodu má přítomnost v dopravním prostředku přitahuje policejní kontroly. Můj dosavadní rekord je v tomto směru 5 silničních kontrol během jediného večera. Nebylo důvod si myslet, že tento rekord bude touto jízdou překonám, ale když nás kousek za rakouskými hranicemi stavěla policejní hlídka, musel jsem se svými obavami podělit s ostatními členy výpravy a připravit je tak na eventualitu, že budou možná mít tu čest být svědky překonání tohoto rekordu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to vyvolala vlnu nadšení a otevření lahve šampaňského. Naštěstí k překonání rekordu nedošlo, i když cesta zpět vykazovala opět klasické rysy mé přítomnosti v autě – ale o tom až za chvíli.

Zbytek cesty proběhl myslím hladce, protože jsem z větší části dřímal. O naše bezpečí se starali postupně Petr s Jardou, kteří jakožto výborní řidiči zvládli celou cestu bez problémů a taktéž díky Romanovi, který na místě spolujezdce dbal o to, aby řidiči zůstali ve střehu. Poněkud znepokojující byl jen fakt, že ačkoliv jsme se nezadržitelně blížili k Chorvatsku, tak teplota okolí nerostla nýbrž klesala. Naštěstí se po opuštění hor a přiblížení se k chorvatskému pobřeží teplota umoudřila a ustálila v bezpečných kladných hodnotách; to kvitoval zejména ten člen naší výpravy, který měl s sebou jen mokrý neopren a jemuž se představa, že se po vynoření z deseti stupňové vody bude na lodi zahřívat na studeném vzduchu moc nelíbila. A co čert nechtěl, tím mokrým dobrodruhem jsem byl já…

Příjezd do diving centra Neptun (pozice zde) byl příjemnou záležitostí, protože krom krásné budovy nás jako jeden z prvních přivítal pes Neptun, který jak se později ukázalo, tvořil důležitou součást hesla pro přístup do místní wifi sítě. Po přivítání se s majitelem Borisem a vypití čaje jsme si vybavili věci v krásném apartmánu a určili obsazení jednotlivých místností členy výpravy; topologie rozmístění jednotlivých potápěčů se však už po prvním večeru ukázala jako nevhodná a muselo dojít k jisté korekci, aby se všichni vyspali. Vybalování věcí v případě Petra a Romana probíhalo poněkud netradičně, protože zatímco zbývající osazenstvo vybavovalo svršky, tak Roman záhy po příchodu do apartmánu začal plnit ledničku nejrůznějšími pochutinami a Petr vtahoval z ruksaku něco, co mi nejdřív připadalo jako část výstroje a z čehož se chvíli na to vyklubala vodní dýmka. Tak nám Romanovy dobrůtky a Petrova dýmka po následující dny a večery zpříjemňovaly pobyt.

První ponor jsme uskutečnili ještě ten den okolo 16:00, záhy poté, co jsme se posilnili spánkem a seznámili se s další důležitou osobou diving centra - s Robertem, ze kterého se vyklubal náš průvodce, kapitán lodi a místní strážce zákona v jedné osobě. Napoprvé jsme nešli daleko; jen kousek od centra, co by kamenem dohodil nebo potápěčskou láhev dokoulel, je totiž malý přístav, kde místní krom uřezaného řetězu z Peltastisu skladují i několika baterií (nevypadaly jako ekologicky zlikvidované) a rybářských sítí. Teplota vody byla 10° C a docela slušná viditelnost. Na první ponor s námi šel i průvodce, aby se ujistil, že nejenže umíme plavat, ale i otevřít si ventil lahve, nejlépe před zanořením. Dno bylo písčité s kameny. K vidění potopená bárka; těžko říci zda klesla na dno přirozeně nebo ji někdo pomohl pro potěchu nenasytných potápěčů – jak se říká v jednom slavném českém filmu: „Co bysme neudělali pro turisty“. První den bylo ve vodě k vidění spousta mořských ježků, kteří pro ostatní dny raději vyklidili své pozice, aby nedošli k úhoně, a mořských okurek, které naopak tvrdošíjně setrvávaly na svých místech. Asi i spousta rybek, ale moc možností se rozhlížet jsem neměl protože mě Jitka s Jardou zaměstnávali různými cvičeními. Pro mě ponor skončil po asi 25 minutách, zbývající členové výpravy se kochali lokalitou déle. Večer pak proběhl v družné zábavě při kouření vodní dýmky, pojídání různých vepřových dobrůtek a pití vína.

Druhý den jsme okolo poledne vyrazili lodí k lokalitě Punta Šilo, která byla pár minut plavby od diving centra. Asi 14m pod hladinou se tam nachází útes padající do hloubky 35 metrů, dno bylo kamenité a písčité. K vidění určitě spousta mořské havěti; to by vám ovšem instruktor nesměl sundat v deseti stupňové vodě masku a nenutil vás bez ní plavat. Myslel jsem že umřu; nikdy bych si nepomyslil, že může být studená voda takhle protivná. Po nouzovém vyplavání nad vodu jsem se modlil, aby do lodi pražilo sluníčko. Moje motlitby byly naštěstí vyslyšeny – teplota vzduchu se pohybovala kolem dvaceti dvou stupňů, což je pro našince již snesitelné. Druhý ponor toho dne se uskutečnil na vraku Peltastis, což je torzo řecké nákladní lodi o délce 60m, ležící v hloubce od 8m do 31 m. Viditelnost nebyla příliš dobrá, takže z lodi je vždy vidět jen kousek, ale jak říkal Robert, i tak byla na místní poměry ten den dobrá. Teplota vody opět okolo 10° C a ke koukání tam toho bylo habaděj; hvězdice, spousta rybek, ropušnice aj. mořské havěti, množství zkrouceného a rezavého železa nepočítaně. Večer jsme opět završili v družné zábavě, která se z nějakého důvodu moc nelišila od té z předchozího večera; jen spát někteří z nás šli ještě později než včera a zásoby tekutých omamovadel se zmenšily.

Třetí den byl co programu velmi nabitý. Krátce po poledni jsme se potopili v lokalitě Tenki. Nachází se tam jen pár metrů pod vodou útes, ze kterého vede asi 5-ti metrový tunel. Útes pak padá až do hloubky 40m. Velmi klidná lokalita s množstvím mořské fauny a žádnými proudy a vlnami na hladině. Teplota vody opět 10° C a na povrchu opět okolo 20° C. Po vynoření jsme dali sušit výstroj a jeli se naobědvat do velmi příjemné restaurace ve Vrbniku, kde bychom klidně strávili zbytek dne. Zde jsme se také více sblížili s Robertem, ze kterého se vyklubala veselá kopa. Když došel na přetřes rodinný život, odpověděl na otázku kolik má dětí: „Nevím. Manželka má doma dvě. Asi se mnou. A těžko říct, kolik mám já bokem.“ Inu, strážce zákona se nezapře…Po příjemném obědě jsme se vrátili na loď, vystrojili se a druhý ponor uskutečnili v lokalitě Kamenjak, která byla jen co by kompasem dohodil od Tenki. V podstatě to byl takový velký šutr čouhající nad vodu a sahající do asi 25m pod hladinu. Opět velmi klidná lokalita, kterou si každý potápěč rád vychutná po dobrém, obědě. Okolo sedmé pak zkušenější část výpravy uskutečnila na Peltastisu noční ponor, ze kterého (a stejně jako z ostatních) udělal Petr nádherné fotky a filmové záběry. A hádejte co bylo pak? Ano správně, večer jsme strávili v místním společenském klubu při diskuzi o blížících se volbách nad minerálkou a partií šachu…

Čtvrtý den (den odjezdu) jsme místo plánovaných 10:00 začali ponor až o dvě hodiny později. Těžko říct, co to zapříčinilo. Zda-li naše unavená těla, unavení hostitelé, kteří den před tím prodělali velkou oslavu spojenou s pojídáním jehněčího a nadměrným pitím vína. Možná snad to, že byla neděle a v neděli se přece nepracuje. Zkrátka k Peltastisu jsme se lodí dostali až kolem poledne. Pořádně jsme si prohlédli, co jsme neviděli minule (hlavně já) a po vynoření a doplutí do centra začali pomalu balit naše věci. I se skvělým jídlem, o které se stejně jako v minulých dnech postaral vynikající kuchař Roman, a krátkou siestou, nám balení zabralo několik hodin. Závěrečnou dýmku a rozloučení s hostiteli uspíšil fakt, že vertikálně postavená sklenice plná vody se nedopatřením dostala do horizontální polohy a ničím neohraničený obsah zaplavil Borisův monitor, který se odporoučel ke všem čertům. Inu, potápění je vskutku nebezpečný sport. Ovšem když jsme ten monitor viděli, málo kdo z nás pochyboval o tom, že už byl stejně nejvyšší čas se ho zbavit.

Rád bych napsal, že po rozloučení se z Borisem a ujištěním, že určitě opět přijedeme jsme nasedli do auta a byli za pár hodin doma. Cesta ke slovinským hranicím probíhala celkem poklidně, když nepočítám zastávku na benzínové pumpě, na které Petr vylepšil auto nejen zvýšenou hladinou nafty v nádrži, ale také koupí naprosto úchvatného CD nejlepších chorvatských hitů všech dob. Tuto hudební lahůdku pak nejen pustil, ale ještě osolil naplno když jsme projížděli mýtní bránou, ve snaze získat od chorvatské obsluhy nějakou slevu. Samozřejmě marně, nejspíš to k naší smůle byla srbka. Tato investice se Petrovi hned tak nevrátí, ale znám jednu rokli, kam by to CD mohl odložit. Na návrat do milované a čarokrásné EU jsme se těšili jako polárníci na odpolední čaj v zahradě zalité sluncem a teplým vánkem. V tomto případě byla EU charakterizována slovinskou pohraniční kontrolou. Ta po úvodních seznamovacích rituálech nařídila auto odstavit a začala kolem něho běhat v kruzích a hledat jakýkoliv identifikátor, prokazující, že tento před rokem a půl zcela nově zakoupený vůz, jehož jediným majitelem byl a je Petr, je kradený. Mimochodem, pohraniční policii považuji za nejnižší formu života poté, co mi jednou chtěla zabavit můj notebook, protože jsem s sebou neměl doklad ke koupi, podruhé v mé přítomnosti šikanovala vlastního občana (anglického univerzitního profesora) tím, že mu list po listu prohledávala všechny knihy které převážel a díky čemuž nám uletělo letadlo a protože krom spousty jiných nepříjemností, které jsem s ní kdy měl (a že policejní kontroly přitahuji je více méně jasné) mi jednou dělala kompletní tělesnou prohlídku včetně dutin, kam ani slunce nedosáhne. Jakýkoliv způsob ponížení člověka ze strany státu není nikdy předem vyloučen. V tomto případě se slovinští celníci rozhodli odnést si pasy nás všech se slovy, že budou ověřovat v Německu původ auta. První minuty ubíhaly rychle, ale pak jsme propadli trudomyslnosti. Naštěstí měl Petr s sebou míč a tak jsme mohli alespoň na chvíli zapomenout na nespravedlivé příkoří, které nám připravila slovinská úřední mašinérie. Bohužel jen do doby, než nám hru s míčem tatáž úřední mašinérie nezakázala. Čas běžel, teplota klesala a situace nevypadala moc nadějně. Dotazem na českou ambasádu Petr vyrozuměl, že se k celníkům máme chovat jako k jakýmkoliv jiným úředníkům; pročež padl návrh, abychom se složili na úplatek. Na dotaz, zda-li nám můžou zakázat hru s míčem nám fundované zastoupení ČR ve Slovinsku, placené z našich daní, nedalo žádnou jasnou odpověď, natož pak relevantní právní rozbor. Asi i náš ouřada čekal na bakšišné. Po asi 80-ti minutách, během kterých mohli v neděli večer jen stěží ověřit původ onoho vozu (žádná centrální databáze vozidel v EU samozřejmě neexistuje, stěží funguje databáze těch kradených), nám pasy milostivě vrátili a my se tak mohli vydat k domovu. Chtěl bych v této chvíli napsat, že je opravdu radost být občanem EU vracejícím se z divokého Balkánu domů a že jsem také rád, že Slovinci tak svědomitě dbají na to, kdo do EU přijíždí a jakým vozidlem brázdí náš ostrov volného trhu, kde jsou všichni občané svobodní a jsou si rovni. Zvlášť pikantně pak tato „kontrola“ kontrastuje s tím, kolik vozidel celnicí mezitím projelo, aniž by bylo byť jediné kontrolováno, a že samozřejmě zdaleka to nebyli jen Slovinci. Možná se nám Slovinci mstí za to, jak jsme je zobrazili na slavné plastice před sídlem rady EU v Bruselu. V tomto ohledu můžeme být rádi, že jsme se nevraceli přes Bulharsko, které jsme v rámci dobrých vztahů s východními sousedy znázornili jako turecký záchod…

I přes mírné cestovatelské útrapy se jednalo o mimořádně zdařilý výlet, který jsme si (a snad to tak mohu říct i za ostatní účastníky výpravy) moc užili. Rád bych na závěr poděkoval Jitce a Jardovi za skvělou organizaci, všechny rady a doporučení, které se mi snažili předat a které snad ve své roztržité hlavě nějaký čas udržím a stejně tak za možnost vidět a zažít pod vodou věci, které nejsou vzhledem k mé kvalifikaci tak úplně samozřejmé. Taktéž Romanovi za skvělé kulinářské umění a za četné a užitečná rady stran kuchařského umění, které se nám dostaly. A v neposlední řadě Petrovi za jeho vodní dýmku, krásné podvodní záběry a fotografie a neuvěřitelně nakažlivý smysl pro humor, který nás celou dobu doprovázel. To mi připomíná, že ti dlužím za cestu; to jsem zvědav, jak je ze mě dostaneš J.

  Účastníci: Jitka, Jarda, Petr, Roman, Pavel
V potu tváře, nad hladinou a na pomezí dne 16.3.2009 a 17.3. 2009 sepsal Palo.