28. 03. 2010 - 04. 04. 2010

Dahab březen 2010

Ještě ani neuschlo výstupní razítko v pase a sedám k pc, abych se s vámi podělil o pár zážitků z egyptského Dahabu, který jsem spolu s partou potápěčů z Trygonu Brno absolvoval na přelomu března a dubna roku 2010. Ale hezky po pořádku

Je sobota 27. 3. a okolo 18:00 hodiny se scházíme na základně Trygonu Brno, abychom se mohli společně vypravit na letiště do Prahy. Nasedáme do dvou tranzitů a po několika bezpečnostních zastávkách zastavujeme před odletovým terminálem. Máme ještě dost času, protože let je hlášen až na půlhodinku po půlnoci a tak se za pomocí ovocných nápojů jako je slivovice či hroznové víno vzájemně seznamujeme. Někteří z této výpravy jsou již zkušení potápěči v čele s naším hlavním náčelníkem Milošem Zezulou, ale také je zde s námi potápěčský potěr, který bude v Dahabu končit zkoušky na OWD. Po odbavení narážíme na partu Freediveru vedenou Davidem „Čanisem" a Martinem Štěpánkem, kteří letí na tu stejnou základnu do Dahabu jako my. Letadlo startuje na čas a po bezproblémovém letu dosedá o půl šesté ráno na letiště v Šarmu na Sinajském poloostrově. Tam už na nás čeká Doly. Doly je Divemaster z potápěčské báze v Dahabu a jak později poznáme jedna z ústředních postav naší potápěčské dovolené. Po hodinové jízdě místními „miniautobusy“ přijíždíme do hotelu Golden Europe, který je od naší potápěčské báze vzdálen asi 80 metrů. Hodinky ukazují něco okolo osmé hodiny ranní a my zasedáme u „Doly“ na náš první potápěčský brífink. Dnes půjdeme na první zkušební ponor jen do zátoky Lighthouse. Otázky se začínají množit a co je horší začínají se stále častěji opakovat. Nyní přichází na scénu Doly se svou větou, která ji následně pronásleduje celý týden. Když asi po x té dostane otázku na kterou odpovídala poprosí nás všechny o chvilku ticha následně pronese: „Dříve než se mě na něco zeptáte, zkuste se zamyslet, zda si na danou otázku nedokážete odpovědět sami a teprve potom se mě zeptejte“. Od této chvíle začínala téměř každá otázka slovy: „nemohu si odpovědět sám a tak se chci zeptat“ a následný výbuch smíchu. Postupně se na bázi seznamujeme s personálem a začíná fasování a ukládání výstroje. Ještě zbývá se ubytovat a už je tu sraz před prvním ponorem. Ponor je to velmi jednoduchý, koná se přímo v zátoce a po „vyvážení“  a zvládnutí několika prostocviků je celá skupina připravena na další ponory. Večer uzavíráme příjemným posezením na bázi za Milošova vyprávění. 

            Druhý den začíná výbornou snídaní, která se podává formou švédských stolů a jak slyším od některých potápek, kteří zde v Dahabu nejsou poprvé je tento nový hotel co do čistoty, ubytování a kvality o sto procent výš než po mnoho let využívaný nedaleký hotel Planeta divers. Po snídani nás čeká malý přesun na lokalitu jménem Eel garden (zahrada úhořů). Během ponoru vidíme stovky úhořů, kteří jako tráva vyrůstají z písčitého nebe a při přiblížení se k nim opět zalézají do svých děr. Po 45 minutách je konec ponoru a opět se krátkou procházkou vracíme zpět na Lighthause. Druhý dnešní ponor je na lokalitě The Islands, která je vzdálena si dva kilometry od základny. Tuto vzdálenost společně překonáváme za pomocí místní dopravy. Zajímavostí této lokality je jistě velmi úzký vstup  a následné korálové zahrady plné rozmanitých ryb a korálů. Po ponoru nás čeká místní pivečko, které Miloš vyhandloval s partou místních šmelinářů číhajících na všechny plavce i neplavce na této lokalitě. Po příjezdu na základnu a nezbytného uložení výstroje zasedáme v nedaleké hospůdce u Churcilla.

            Hned po snídani spěcháme na bázi, neboť jsem slíbil Doly, že budeme všichni vzorně v devět ráno nachystaní se všemi věcmi na ponor. Pro samou legraci nám ale zapomněl někdo říci, že tam budou ponory dva a že se tam zdržíme skoro celý den. Pro přesun využíváme opět místní džipy a ty nás přesouvají na dnešní lokalitu s názvem Moray garden. Původně plánované The Caves pro velké vlny nebylo možné uskutečnit. Na náladu naší čím dál více utužované party však tato změna plánu neměla nejmenší vliv. Po příjezdu zaleháme v nejbližší „pelešárně“ (jen pro představu pelešárna je prostor asi 4x4 metry a jsou na něm jen matrace a jeden stůl u kterého se buď leží či sedí)  a postupně posloucháme důležitý brífink před ponorem. Opět jdou pod vodu tři party. Nováčci s Milošem, část potápek s Dolou a zbytek s malou sympatickou maďarkou slyšíci na jméno Agi. Po ponoru následuje zasloužený odpočinek a ochutnávka místních specialit. Druhý ponor bude rozdělen podle výkonnosti potápek. Část přejede na lokalitu Umm sid a Miloš se svou skupinou zůstane na stejné lokalitě jako při prvním ponoru.  Na základnu přijíždíme okolo páté hodiny a už cestou se domlouváme na nočním ponoru. Ten je naplánován na místní lokalitě Lighthause a zúčastní se ho osm potápek. Ozdobou tohoto ponoru byla zcela jistě krásná španělská tanečnice, množství perutýnů hledající si potravu  a dvě velké ropušnice. Po ponoru a nezbytné večerní konverzaci o vhodném dárku pro oslavence Laciho odcházíme na Golden Europe a ukládáme se k spánku. 

            Na dnešní den je toho naplánováno opravdu hodně. Dva ponory na lokalitě The Canyon, večerní oslava narozenin Laciho a něco navíc pro mladé potápky (dosud ale tajné). Asi jeden z nejhezčích ponorů, který za celý týden absolvujeme je ten dnešní. Po zabrání jedné z „pelešáren“ se převlékáme a odcházíme k nedalekému vstupu do vody. Není čas na dlouhé zdržování u břehu, neboť o oblíbenosti této lokality nejvíce svědčí počet potápěčů mizících pod hladinou či potápěčů, kteří se s prázdnou lahví vynořují a odchází na přestávku před dalším ponorem. Do vody zalézáme jako vždy ve třech skupinách. První skupina s Doly mizí pod hladinou a teď je řada na nás. Zanořujeme se v době, kdy se Milošova skupina „čekuje“ před vstupem do vody. Cestou pod hladinou Rudého moře vidíme množství potápěčů téměř srovnatelné s počtem ryb. Díky velkému počtu potápek máme štěstí zhlédnout nádhernou průhlednou stěnu tvořenou tisíci bublinek vycházejících z potápěčských automatik. Bublinky vychází z místa, které dalo název i této lokalitě. Naše skupina Já můj věrný Buddy Radka, Alenka a Zdeněk Žákovi, bedlivě střeženi naším Divemastrem Agi sestupujeme do hloubky okolo 30 metrů a prohlížíme kaňon. Téměř u dna stojí zato se otočit a podívat se směrem k hladině kam míří naše tisíce vydechnutých bublin, které zcela jistě potěší oko dalších potápěčů, mířících ke kaňonu. Ponor končíme krátkou zastávkou u rybí čistící stanice,  a po bezpečnostní zastávce se vynořujeme. Následuje oběd, odpočinek a už zase slyším slovo brífink. Přitom venku je tak hezky, svítí sluníčko a v „pelešárně“ by se spalo jedna radost. Druhý ponor na stejné lokalitě, stejné zanoření a rychle dál od velkého množství potápek. Minuty pod hladinou utíkají velmi rychle a než se nadějeme už se převlékáme z neoprenu a vyměňujeme si právě nabité zážitky. Po nezbytném úklidu potápěčských harampádí se dáváme trochu do pořádku a obsazujeme vhodný stůl na blížící se oslavu. Místní kuchaři už začali kuchtit a rožnit a my se všichni scházíme u jednoho velkého stolu. Čekáme na správný okamžik, abychom mohli našemu hostiteli Lacimu společně popřát a předat mu speciálně pro něj připravený dárek, vytvořený kolektivním „Trygoňáckým“ duchem. Přichází naše chvíle. Miloš Laciho vytrhuje z množství gratulací a přivádí jej k našemu velkému stolu. Po první minutě přednesu je slyšet spadnout špendlík, protože je tu drtivá většina Čechů a Slováků a všichni pečlivě poslouchají co jsme si na Laciho připravili. Přednes končí za bouřlivého potlesku určeného oslavenci a už je slyšet pokyn zhasnout světla. Kuchaři přináší velký dort, který Laco nakrojí a následně mu jej společně pomáháme sníst. Zábava je v plném proudu a slova se ujímá Miloš. Po krátké informaci o potápěčském potěru začíná našim do této doby „kurzantům“ svítat. Jako další bod programu je pasování do stavu potápěčského. Na provizorním pódiu se objevují tři čerstvá OWDéčka. Michal, Mirek a Pavel a také čerstvé  AOWD, jménem Láďa. Laci v krátkosti vysvětlí slavnostní proceduru a do připraveného křesla usedá náš nejmladší účastník Michal, aby s maskou na obličeji a s héliem v plících zazpíval všem přítomným a splnil tak úkol s číslem jedna.  Stejný úkol nemine ani Mirka s Pavlem a následnou píseň ze seriálu Přátelé zeleného údolí v Láďově podání asi hned tak nikdo nezapomene. Na řadu přichází úkol číslo dvě. Dokázat si poradit se šnorchlem plným piva. Tento úkol ale  nedělá žádnému budoucímu potápěči žádný problém. Na řadě je Láďa.  Na něj nečeká „jen“ tak obyčejné pivo, ale jakýsi speciální mix s colou, rumem, solí a pivem. Nic co by Laďa nezvládl, obzvláště když slyšel mohutnou podporu nás „Trygoňáků“ . Na řadu přichází úkol číslo tři. Miloš s Lacim napočítá 14 přítomných Divemastrů a instruktorů. Každý z nich bude mít možnost přivítat ve stavu nového potápěče. Nováčci si přivádí své „Badíky“ a ti jsou jim nápomocni při pasování. 14 plácnutí přes zadek přichází rychle za sebou  a na některých instruktorech je vidět, že si opravdu chtějí plácnout. Obzvláště velké rozčarování přišlo v době, kdy David „Čanis“ vstal a v ruce držel úctyhodnou ploutev na freediving, kterou si donesl spolu s Martinem Štěpánkem. Naštěstí  a na rozdíl od některých přítomných věděl, že pasování je slavnostní obřad a ne mlácení cepem. Pasování je za námi, všude jsou slyšet gratulace, smích a dobrá zábava. Hudba nabývá na síle a my se vrháme na taneční parket. Zábava by mohla pokračovat do rána, ale my máme jiný cíl. Zítra nás čeká Blue Hole.

            Světově známá lokalita je vzdálena asi půl hodiny jízdy autem od Dahabu. Míříme tam na dva ponory hned po snídani. Po brífinku v jedné z „pelešáren“ míříme k El Bells. Cesta je dlouhá asi 200 metrů a po cestě si nejde nevšimnout množství pamětních cedulí, které jsou zde na památku těm, kteří se z této lokality už nikdy nevrátí domů. Přicházíme k malé úzké průrvě nazvané El Bells. Čekáme ve frontě na zanoření. Při sledování zanořování některých potápek a jejich zavadění lahví o skálu se ozývá dunivý zvuk. Pod vodou je opravdu  podobný zvonům. Musíme rychle do vody a dolů na domluvenou hloubku. Nad námi čekají další potápěči na zanoření. Plaveme podél stěny a míříme k Blue Hole. Opět ve skupinách a dnes s ještě větší pozorností k hloubkoměrům. Dno pod námi není vidět a proto je důležité mít se více na pozoru. Po dvaceti minutách vplouváme v hloubce okolo šesti metrů do Blue Hole. Držíme se při stěně a uprostřed vidíme lano patřící freediverům. Míří někam hluboko dolů… Druhý ponor začínáme přímo v Blue Hole. Hledáme velkou murénu, kterou při prvním ponoru našel Pavel. Nikomu se to ale nedaří a docházející vzduch nás nutí opustit vodní svět.  Balíme a naposledy se otáčíme za Blue Hole. Cestou zpět na Lighthause se myšlenkami vracíme dolů, dolů pod hladinu a k zážitkům našich čerstvých potápek. Zítra je pátek a nás čeká výlet na lodi.

            Vstáváme dříve než bylo zvykem a přesouváme se do přístavu, kde na nás čeká loď. Vyplouváme na jih a po hodině plavby připlouváme ke Gabr el Bint. Po prvním pohodovém ponoru si užíváme výborný oběd a chystáme se na druhý ponor. Proud v této lokalitě je silnější a tak je rozhodnuto, že poplaveme s proudem a po ponoru nás vyzvedne člun. Jak bylo naplánováno tak se i stalo. Ponor končí a Laci s člunem nás vyzvedává  a přepravuje na loď. Zapisujeme ponory a přemýšlíme co bude zítra. Zítra je náš poslední pobytový den a ráno můžeme zvládnout ještě jeden ponor nebo jet na čtyřkolkách na nějaký výlet. Odpočíváme na sluneční palubě a za chvilku připlouváme do přístavu. Miloš zjišťuje informace o našem letu a přináší pozitivní zprávu. Letíme o dvě hodiny později než bylo původně v plánu. Pro nás to znamená jedno. Na sobotní ranní ponor můžeme bez omezení a se nám z pátku na sobotu usíná o to radostněji.

            Sobota začíná jako každý den příjemně na snídani. Po snídani na základnu a za chvilku do vody. Je to náš poslední ponor. S dobrou náladou se zanořujeme u Lighthousu a naposledy prohlížíme korály a nakukujeme pod skály zda tam najdeme nějakou murénu či perutýna. Ponor končí a naposledy umýváme neopreny. Vše se začíná sušit a my odcházíme na společný oběd do nedaleké rybí restaurace. Oběd tvořený převážně z ryb a mořských plodů chutnal výtečně. Dopíjíme Bedujínský čaj a Miloš vyhlašuje „prašťáka“ (někde s sebou prašti a odpočiň si) Někdo nakupuje, někdo odpočívá, ale většina z nás se nakonec sejde u Curchilla a vzpomínáme na právě prožitý týden. Miloš je skvělý vypravěč a tak na hotel odcházíme až hodinu po půlnoci.

            Budík se zapnul chvilku po čtvrté hodině ranní. Vycházíme postupně z pokojů a scházíme se u recepce. Auta, která nás mají dopravit na letiště jsou už připravená a po nafasování snídaně na cestu vyrážíme směrem k Šarmu. Na letišti společně dopíjíme poslední láhev a poslední egyptské kávy. K našemu překvapení se z reproduktorů na letišti ozve jadrná čeština vyzývající české potápky k okamžitému nastoupení do letadla. Asi jsme seděli u kávy déle než bylo zdrávo…

            Let je bez problémů a po čtyřech a půl hodinách dosedáme v Praze. Nezbytné formality a už jsme před letištní halou. Poslední foto a dojemné loučení. Nasedáme do aut a odjíždíme směrem k Brnu. Jedna potápěčská kapitola právě skončila…Druhá začne zanedlouho, ať už v Egyptě či na Bali, ale do té doby všem přeji čistou vodu, dobré počasí a hlavně dobrou partu a pohodového Buddyho.

Zdeněk