15. 02. 2011 - 27. 02. 2011
CUBA 2011
Je něco kolem půlnoci našeho času a já sedím v letadle a snažím se utřídit si vzpomínky na posledních 12 dní. Čeká nás ještě pár hodin letu a pak drsná realita zmrzlé Prahy a hodně dlouhý pracovní týden. Ale to jsem už na konci a tak bude možná lepší začít úplně od začátku...
15.2 19:00 - otevřené kufry, rozházené věci všude po bytě a troška té cestovní horečky. Hlavně už všechno rychle dobalit a hurá na sraz u hotelu Grand, odkud odjíždí náš "speciál" na Ruzyňské letiště v Praze. Přijíždíme těsně před osmou a většina lidí už sedí v autobuse. Miloše poznáváme podle jeho oblíbené "Jitky" na hlavě a telefonu u ucha. Zuřivě vyřizuje poslední maličkosti, ale už všichni sedíme a autobus vyjíždí. Skupina je složená jak ze zkušených potápěčů, tak i kurzistů OWD. Stejně tak se tu potkávají lidé, kteří znají Kubu téměř zpaměti s těmi, kteří se nemůžou dočkat na první návštěvu této "perly Karibiku". Během cesty na letiště stíháme pochytit první zážitky z minulých let a zároveň v rámci tréninku vypít láhev rumu, vodky a trošku mandlovice. Přece jen nás čeká dlouhý let a všichni se shodli na tom, že ideální bude cestu přečkat v mírném kómatu. Na letišti se k nám připojí Růženka s Pepou a kompletní skupina se hrne k přepážce na odbavení. Jsme poučeni o nebezpečí přetížení letadla našimi o 3 kilogramy těžšími kufry a jeho vysoce pravděpodobném katastrofálním zřícení. Nakonec jsme všichni úspěšně odbavení a můžeme letět. Ohledně letu by se dalo napsat mnoho, ale bude stačit když se zmíním že cestujeme s klasickým Boeingem 737-800 určeným převážně na lety typu Praha - někam hodně blízko. I z toho důvodu máme plánované 2 mezipřistání. První na Azorských ostrovech, kde náš letoun dotankoval palivo a druhou na ostrovech Bermudských. Zde jsme měli možnost na chvíli protáhnout zlomená těla a kuřáci se vrhli na "jednu". Bohužel byl obchod v odletové hale uzavřen a tak jsme mohli jen mlsně, skrze výlohu, vyhlížet zásoby místního rumu. To bylo poměrně dost stresující, protože naše zásoby utrpěly během prvních hodin letu vážné ztráty.
16.2 11:30 - Skoro v poledne Kubánského času přistálo naše letadlo šťastně na letišti ve Varaderu. Velmi příjemných 25 stupňů většinu vyhnalo z dlouhých kalhot a svetrů. V příletové hale měníme první eura za kubánské konvertibilní peso. Já měním 200 Euro s bláhovou nadějí, že to "zatím stačí a pak si když tak vyměním na hotelu". Před letištěm nás vítá náš průvodce, který se o nás bude starat v dalších dnech. Karlos je afroameričan, česky mluvící, dvoumetrový drobeček, pracující pro místní cestovní kancelář Gaviota. Miloš ještě stihne rozdat první kontraband v podobě brzdových destiček, rychlovarné konvice a už vyrážíme. Naše první zastávka je v místním "Tuzexu", kde doplňujeme zásoby rumu a mícháme první Cuba libre stylem "upij trošku koly a šup tam litr rumu :o)“. Dále stavíme na ochutnávku šťávy z cukrové třtiny a ukázku jejího lisování. Cestou nám Miloš vypráví trošku z historie, trošku ze současnosti a mezi tím zastavujeme u krokodýlí farmy. Pár fotek s mladým krokodýlem kolem krku a pak oběd ve formě jeho staršího bratříčka. K tomu pár piv značky Bucanero a nálada postupně graduje. Směřujeme na jih do zátoky Sviní na hotel Playa Girón. Miloš, unaven cestou a značně posilněn rumem a pivem, posádku několikrát ubezpečuje, že po její levé ruce je skutečně zátoka "sviní". Dále dostáváme důležité informace nezbytné pro plánované ponory : "Čím hlouběji, tím tepleji", "Kamkoliv vlezete tak to se nebojte, je to maximálně 5-6 metrů a pak zase světlo". Nezapomene ještě párkrát dodat, že po jeho levé ruce je zátoka Sviní a to už se půlka autobusu válí smíchy. (Když nad tím teď přemýšlím, ona ta zátoka byla vlastně napravo). Dorážíme do luxusního resortu určeného pro zasloužilé soudruhy z Kubánského lidu. Resort Playa Girón se skládá z hlavní budovy a pak řady "domečků" pro 2-4 osadníky. Luxus resortu vzal čas a první pohled na upadlou lampu veřejného osvětlení před naším domečkem nám nahání trošku strach. Ubytování je skutečně "sparťanské" ale je tu uklizeno, dvě čistě ustlané postele, voda teče a toaleta splachuje. Nic víc nakonec na potápěčské expedici nepotřebujeme a tak hurá do plavek a do moře. Je 16. února a my se čvachtáme v Karibském moři. Život je skutečně někdy krásný. Večeře probíhá formou bohatého švédského stolu a po jídle a pár koktejlech většina odchází k zaslouženému odpočinku. Přece jen to byla dlouhá a náročná cesta a k tomu časový posun o 6 hodin.
17.2 8:30 - Budíček. Ještě rozespalý vycházím na naši verandu a nevěřím vlastním očím. Pohled na vycházející slunce skrze listy palem, stojím na terase v únoru jen v šortkách a přede mnou 11 dní zážitků a potápění. Miluju Kubu, miluju Playa Girón. Na snídani se schází kompletní skupina a naše kroky míří k místnímu diving centru, které je asi 50 metrů od recepce hotelu. Skupina kanadských potápěčů odjíždí ve starém školním autobusu a za ním stojí naše vozidlo. Vozítko je asi 30 krát přestavený, sto let starý vysokozdvižný vozík. Podle Miloše byla jeho historie velmi bohatá. Údajně sloužil jako včelín, pojízdný bar a nakonec jako autobus pro potápěče. Jeho řidič "Sancho" startuje pomocí trošky benzínu přilitého přímo do sání a za mírné pomoci 5 lidí se náš stroj probouzí k životu. Následuje ukázka profesionálního zapálení cigarety - troška benzínu na ruku, pak jiskra od kabelů vedoucích kdesi od toho co zbylo z palubní desky. Děsivě vyhlížející hořící ruka s ledovým klidem připaluje cigaretu a pak ležérně oheň sfoukne. Většina z nás strnula v němém úžasu. Člověk by řekl, že Češi jsou vynalézavý národ, ale kdyby došli v sámošce zapalovače, tohle by mě asi ani ve snu nenapadlo udělat. Naši skupinu doprovází česky mluvící průvodce Pepa, vedoucí ochranky hotelového komplexu. Dorážíme na první lokalitu, kde máme v plánu první vyvažovací ponory v otevřeném moři. Rozdělujeme se na několik skupin, kdy divemasteři dostávají pod svá křídla nováčky k dokončení kurzu a pak jednu skupinu co raději mělčí pohodové ponory a skupinu "dravců". Karibik je kupodivu plný života. Miloš sice strašil, že zde není nic moc na co koukat a že oproti Rudému moři je to slabota, ale já jsem byl osobně mile překvapen. První dva ponory naprosto v pohodě a všichni jsou happy. Dokonce jsme se dostali k vraku jakési menší rybářské lodi, což ponor obohatilo. Vracíme se do hotelu a po večeři se většina odebírá na bar, kde máme možnost neomezené konzumace místních drinků. Večer se pomalu překlání do noci a tak se vydáváme do našich domečků.
18.2 9:00 Po vydatné snídaní dostáváme od Miloše další briefing. Dnes máme v plánu první ponor do cenotu. Někteří potápěči a kurzisté zůstávají na otevřené vodě, která je od cenotu vzdálena jen několik desítek metrů. První pohled na cenot, který se jakoby z ničeho nic vynoří z džungle je naprosto okouzlující. Cenot je kulatého tvaru asi 20 metrů v průměru. Zajímavostí je mísení sladké a slané vody v cca 4 metrech, což má za následek chladnou sladkou vodu na povrchu a teplou slanou vodu v hloubce. Konečně mi došla Milošova slova z prvního dne „čím hlouběji tím tepleji“. Voda je průzračně čistá a je vidět skoro až na dno. Spolu s buddym Marcelem a Tomem skáčeme do vody. Zanořujeme se do hloubky něco kolem 36 metrů a kocháme se pohledem na hladinu. Z hloubky se otvor jeví jako malé kolečko, skrze se dere jen sluneční svit, který alespoň částečně osvětluje jinak temnou jeskyni. Letmý pohled na počítač mě upozorňuje, že pro bez dekompresního ponor mám pouze 3 minuty pobytu v této hloubce a tak signalizuji buddymu, že jdeme pomalu nahoru, Miloš se svou skupinou zůstávají hlouběji a déle, a tak si musí v 6 metrech střihnout první dekompresní přestávku. Další ponor je opět na otevřeném moři, kde se kocháme faunou a dalším vrakem. Po návratu na hotel je oběd. Ve 13:30h se jdeme podívat do přilehlého muzea, kde se fotíme u tanku a starého vojenského letounu. V muzeu obdivujeme výzbroj kubánské revoluce, většinou české výroby, a pak rychle do našeho vozítka, které nás veze na místo zvané Calleta Buena. Nazval bych to přírodním koupalištěm, kde někteří z nás popíjejí v místním baru, jiní se vydávají se šnorchlem do moře. Každopádně jsme se všichni shodli na tom, že by tento odlehlý kout výborně sloužil jako domovská báze pro Trygon a tak zaskočeného Pepu zavalujeme dotazy, za kolik že můžeme toto místo od Kubánského lidu odkoupit. Cestou na hotel projíždíme kubánskou vesnicí a za neustálého troubení jsme vítání davem místních obyvatel. Zastavujeme u Pepy doma a jsme uvítaní jeho milou ženou. Pepa se nám svěřuje se svými plány přístavby dvou pokojů a koupelny a hrdě nám ukazuje již získaný materiál. Dozvídáme se zajímavosti ze života spokojeného socialistického lidu a někteří z nás se nestačí divit. Představa cca 50 Euro na měsíc si spousta z nás ani nedokáže představit a okamžitě utváříme plán prodeje veškerého majetku v ČR a založení české osady na Kubě. Přece jen by těch pár milionů, co bychom dali dohromady, všechny katapultovalo na nejvyšší příčky životní úrovně místních obyvatel a bohatě by stačilo ke spokojenému životu. Tato představa nás některé velmi nadchnula, jiní se smáli představě prvních Čechů žádajících na Kubě o azyl :o). Vracíme se na hotel, kde následuje již klasická večeře a pak drinking. Ti, kterým již došla místní měna, marně probodávají pohledem recepční, která již 2 dny usilovně tvrdí, že peníze nemá a bude mít „potom – maybe“. V pozdních nočních hodinách parkuje u Milošovi chatky podezřelé vozidlo a dvě osoby z něj pod rouškou noci vynáší cosi z kufru. My co jsme byli poučení víme, že ráno dostaneme každý krabici doutníků za „zvýhodněnou cenu“.
19.2 8:30 Po předchozích náročných dnech a „kvalitní“ matraci lámu záda a spěcháme na brzkou snídani. Dnes nás čeká jeden z nejzajímavějších ponorů na této straně Kuby a tak se vydatně zásobujeme omeletou, pečivem a vším, co nám snídaňový bufet nabízí. Nemůžu se nezmínit o způsobu servírovaní másla, které je rozloženo v malých „hrudkách“ asi 15 centimetrů od sebe na každé straně, a to celé je umístěno do „mrazícího“ boxu na stříbrném tácu o velikosti menšího stolu. K nabrání je nutná značná dávka trpělivosti a nejlépe dláto. Po snídani nás čeká menší zklamání, když Sancho s naším vozítkem odjíždí se skupinou kapitalistických Kanaďanů. Nezbývá než nasednout na starý školní autobus a hurá na další cenoty. Kurzisté převážné zůstávají na otevřené vodě, ale my se už tlačíme u malé průrvy v zemi, která je jedinou přístupovou cestou k cenotu „EL Brinco“. Je to cenot hruškovitého tvaru, kde hladina je skutečně tak akorát pro 12 potápěčů. Navíc je umístěna pod povrchem, takže skáčeme v plné výstroji asi ze 4 metrů. Když už jsme všichni ve vodě, upozorňuji Miloše na maličkost, a to fakt, že žebřík vedoucí z této vodní „pasti“ postrádá první dva schodky. Základem dobrého ponoru je se vždy pečlivě připravit a vše si dobře prohlédnout :o). Náš řidič však zachovává chladnou hlavu a z autobusu vytahuje tlusté lano, které přivazuje ke zbytku žebříku. Ponor je úžasný, i přes menší zmatky způsobené mírným opojením dusíku. 41 metrů je naše maximální hloubka a my se přesouváme do propojené jeskyně, kde díky Marcelově blikající nefunkční baterce zahajujeme jeskynní disko. Druhý ponor nám je představen jako „driftový“, kde jsme vysazeni u silnice a máme být taženi proudem na další lokalitu. Během příprav Pepův neopren nevydrží strukturu jeho mužného těla a my se opět válíme smíchy nad jeho novou „kapsičkou“ na břiše. Ponor byl příjemný, jen ten „drift“ soudruzi zapomněli dodat, takže vylézáme z vody značně utaháni, neboť jsme si celou dobu skoro vůbec neodpočinuli. Po ponoru je pro naši skupinu spolu s Kanaďany připraveno grilování na břehu moře spolu s nezbytným pivem a rumem. Je tu všeho dost a tak tlačíme vepřový steak na grilu, rybičky, kuřecí a závěrem i humra. Vzhledem k dodržování pitného režimu každé sousto poctivě zaléváme rumem s kolou a za chvíli je opět zábava v plném proudu. Cestou na hotel zastavujeme ještě na chvíli na jeden cenot, kde se pouze koupeme. S Marcelem značně posilněni rumem hledáme cestu na skalní převis. Když stojím nahoře, už se mi to nezdá tak dobrý nápad, ale rum je rum, buddy už navíc stejně skočil, tak hurá na to. Je to bezva a tak jdeme znovu a to už se k nám připojují i další. Monika skáče v šatech, Miloš jako jediný po hlavě, zato s celou zásobou Eur v kapse. A pak že se na Kubě neperou peníze :o). Před odjezdem vzniká pár skvělých skupinových fotek a už jsme na hotelu. Většina z nás je značně utahaná, ale je to poslední večer na Playa Girón, a tak po večeři vyrážíme na místní disko. Zábava trvá do pozdních ranních hodin. Některým se nepodařilo najít tu správnou chatičku, a tak Tomáš usíná u Miloše a někteří raději ulehají přímo na pláži.
20.2 8:00 Po včerejší noci se moc nechce vstávat, ale autobus odjíždí už v 9 hodin a tak rychle balíme poslední věci a už spěcháme na snídani. Ukázalo se, že autobus měl odjíždět až v 10 a nakonec stejně přijel až někdy po 11. Stíháme ještě pár posledních fotek na karibském pobřeží. U autobusu nás vítá Carlos a už míříme směrem do vnitrozemí. Většina posádky spí a Marcel odmítá pít rum. Naším cílem je vysokohorský hotel „Los Helechos“. Po cestě ale ještě stavíme u památníku Che Gevary. Při čekání na zbytek skupiny Miloš s Pepou vysvětlují Carlosovi kouzla kapitalismu krátkým výčtem daňových povinností a ubezpečují ho o nutnosti revoluce na Kubě během krátké doby. Miloš Carlose ujišťuje, jak pak budou všichni „v prdeli“ a my sledujeme, jak dvoumetrový aroamerický bývalý boxer vadne a bledne. Po obědě formou bufetového boje s nenasytnými občany ruské federace pokračujeme do města Trinidad. Zde nakupujeme první suvenýry a obdivujeme památky. Již za soumraku se náš autobus šplhá úzkými cestami do nejvyšších míst na Kubě. Asi po 100 kilometrech přijíždíme do hotelu Los Helechos a všichni poměrně rychle dostáváme pokoje. Na základě informace, že tady na hotelu peníze na výměnu mají, spěcháme na recepci. Peníze sice mají, ale soudruzi pro změnu nedodali směnný kurz. Recepční odmítá výhodné nabídky a tak nám nezbývá než vydržet do Havany. Po večeři, která je o poznání na vyšší úrovni oproti předchozí, někteří zamíří do místního krytého bazénu (s lahví rumu, jak jinak), ostatní jdou spát.
21.2 9:00 Po snídani balíme kufry, které necháváme v autobuse a nastupujeme do vozidel značky ZIL. Tito „úsporní drobečci“ (asi 100l na 100km) nás vezou do pralesa, odkud se za doprovodu česky mluvícího průvodce vydáváme na několikahodinovou procházku pralesem. Míjíme vodopády, obdivujeme faunu i floru. Průvodce je velmi zběhlý a ochotně nám vysvětluje užití kdejaké rostlinky. Zatavujeme se krátce u jezírka, kde skáčeme do vody. Osobně jsem byl trošku v křeči, protože voda měla asi 14 stupňů, ale bylo to příjemné osvěžení. Všichni ostatní jsou happy a Marcel opět pije rum. Vše je jak má být. Po procházce dojdeme k místu, kde dostáváme oběd, ovšem došlo pivo. Zpětně přemýšlím, jestli nějaký den někde něco nedošlo :o). Zily už čekají a jedeme zpátky k našemu autobusu. Cestou ještě Carlos zastaví u místního stánku a kupuje česnek pro celou skupinu. Peťka odvážně zkouší malý kousek jednoho stroužku a já už se těším na dnešní česnekovou romantiku :o). Opouštíme vysokohorský komplex a naším autobusem míříme do 250 kilometrů vzdálené Havany. Do Hotelu PLAZA, který byl postaven roku 1909, přijíždíme kolem 8 hodiny večer. Máme pár minut na rychlou sprchu a vyrážíme do víru večerního velkoměsta. Po stopách Ernesta Hemingwaye táboříme prvně ve vyhlášeném baru „ EL Floridita“, kde objednáváme skupinově daiquiri. Pokračujeme hlavní tepnou a nevěříme Milošovi, že v Havaně údajně spadne denně jeden dům. Další zastávka je v hotelu Ambos Mundos, kde Hamingway bydlel. Dál pokračujeme do světu známého baru „Da Bodequita“ a pijeme jak jinak než Mojito. Po cestě zpět na hotel probíhá odborná revize místní elektroinstalace. Tupa se válí smíchy a fotí o sto šest. Fotky řeknou hodně, ale kdo to neviděl na vlastní oči, těžko uvěří mojí obavě o život místních obyvatel při každé cestě domů. Téměř v každém vchodu trčí spleť drátů a jističů. Dorážíme na hotel a rovnou spát.
22.2 9:00 Ráno snídaně v 5. patře hotelu Plaza a kouzelný výhled na Havanu. Nedošly žádné potraviny, ale zato obstojně stávkuje automat na nápoje, takže pomerančový džus je opět nedostatková komodita. Po snídani vyrážíme do muzea Rumu, kde nám je odborně vysvětlen postup jeho výroby. Miloš doplňuje výklad o poznámku, že „nejlepší pro kubánský lid by byl návrat Španělů s dlouhým bičem“. Po prohlídce následuje ochutnávka a možnost doplnění zásob, čehož okamžitě využíváme a plníme batůžky. Po cestě do továrny doutníků zastavujeme na náměstí, kde Fidel Castro promlouvá ke svému lidu a ubezpečuje ho o nutnosti žít v těch „sračkách“ ještě pár dalších let, a že pak už bude určitě o moc líp. V továrně doutníků obdivujeme zručnost místních pracovníků a já se snažím Milošovi pomoct v jeho snaze propašovat k pracovnicím nějaké to peso, za což jsou neskutečně vděčné a oplácí to děkovnými výrazy. Pouze soudružka v oddělení finalizace doutníků Milošův dar v podobě jednoho Pesa odmítla a málem jsme ještě dostaly přes držku. Holt asi poslouchala pilně propagandistické kecy, které zde celodenně pouští v místním rozhlasu. Capitol má zavřeno a tak s Milošem a pár dalšími nasedáme do kabrioletu značky Chevrolet, rok výroky kolem 1960, na krátkou projížďku po Havaně. Následuje oběd v již jednou navštívené Da Bodequitě, kde zanecháváme odkaz v podobě podpisu na dveřích, a pak už nás autobus veze směrem na 250 kilometrů vzdálené Varadero. Po cestě pokračujeme v pitném režimu a ten podpoříme zastavením u stánku s asi tou nejlepší Piňacoladou co jsem kdy pil. Marcel ji vylepšuje doplněním rumu a Miloš skupinu obíhá s kýblem ananasu. Po druhé piňacoladě probíhá série fotek s českou vlajkou a já skáču za bar a fotím se s barmankou. Vesele pokračujeme na další zastávku k největšímu mostu na Kubě, kde si pro změnu objednáváme nějaký ten drink. Na večer přijíždíme na Varadero a postupně se ubytováváme v pokojích. Následuje večeře, a kdo toho za celý den nemá dost, tak kotví u jednoho z místních barů.
23.2 8:30 Opět dřívější snídaně, protože po 9 hodině odjíždíme na první výlet katamaránem. Někteří zůstávají na hotelu a užívají nekonečné bílé pláže Varadera, ale většina se hrne do autobusu a těší se na další zážitky. Na Katamaránů, který je velmi prostorný a dobře vybavený, jsme s další skupinou Rusů, Španělů atd. Posádka je prvně trošku zaskočena naší skupinou, kdy každý poroučí za barem 4-8 drinků a ty posléze odnáší na přední část lodi do velké sítě, kterou jsme si obsadili. Podle mě jsme zrovna tady až tak moc nepili, ale kapitán po 4. objednávce začal hledat plovací vesty :o). S jednou zastávkou na šnorchlování jsme dorazili na umělý bazén, kde na nás čekali delfíni. Úžasný zážitek a možnost dotknout se těchto nádherných tvorů všechny rozzářil jak sluníčka. Mě se podařilo si toto obohatit o jízdu, tlačen dvěma delfíny do chodidel, a posléze vyhozen do vzduchu. Myslím, že na tento zážitek určitě nikdy nezapomenu. Naším katamaránem pokračujeme na ostrov Cayo Blanco, kde obědváme v královském stylu. Tím mám na mysli Milošovo odhazování kostí směrem do pralesa, což nadchlo Peťku natolik, že měli místní psy co jíst další týden. K obědu byl i Humr a již tradičně na stole pro 8 lidí asi 32 kelímků s rumem a kolou, případně pomerančovým džusem. Po obědě koupání v moři, válečka na pláži a pár dalších povedených skupinových i sólových fotek. Ve výborné náladě jsme se nalodili na katamarán na cestu zpátky. Náladu jsme si nenechali zkazit trojicí kysele se tvářících Španělek, které „rušilo“ naše skákání po sítí, kterou se nám snažili zabrat. Čím víc se kysele tvářili, tím víc jsme skákali, ale měli výdrž a neutekli. Po návratu na hotel jsme se pokusili o plážový volejbal. Jednalo se spíše o vysokou hru velmi nízké úrovně, ale všichni jsme se dobře bavili a pochopitelně dodržovali pitný režim. Pak večeře a hurá na bar a „vamos chlastos“.
24.2 8:30 Další ze sérií brzkých snídaní, z důvodu druhého výletu lodí, tentokrát na dva plánované ponory. Jednalo se o menší loď určenou výhradně pro převoz potápěčů. Osobně bych spíš řekl převoz potápěčského vybavení, protože před smradem, který se táhnul od motoru, jsme byli nuceni utéct do nejvyšší pozice na lodi. Ale méně příjemná cesta navíc doprovázená silnějšími vlnami byla dostatečně odměněna nádherný prvním ponorem na 100 metrů dlouhý ruský bojový člun ponořený asi ve 25-35 metrech. Při cestě na druhý ponor odpadl Pišta, kterému vlny v kombinaci s výpary od motoru neudělaly moc dobře. Druhý ponor byl plánovaný na vojenské transportéry, ale soudruzi někde udělali chybu a tak jsme měli ponor na volném moři a koukali na rybičky. Ponor nakonec zachránila nádherná barakuda. Po příjezdu zpátky na hotel jsme si dali několik hamburgerů v baru a dodrželi pitný režim. Zbytek dne každý trávil dle svého. Naše skupinaobsadili pláž. Po večeři kulečník, bar a všichni byli happy. Tupa náš naučil píseň, která dle jeho slov „obsahově klouže po povrchu“ a po chvíli celý stůl trénoval kánon. Usínali jsme plní dojmů a ve skvělé náladě, jako zatím ostatně pokaždé.
25.2 9:30 Prvně si skutečně užíváme hojnou snídani a nikam nikdo nespěchá. V nabídce je výlet na skútrech, což my nemůžeme odmítnout. Ale prvně pár omelet, palačinka, čerstvý ovocný džus a to vše na venkovní terase s výhledem na moře. Půjčujeme si celkem 8 skútrů a vyrážíme pod Milošovým vedením na úplný konec Varadera. Po cestě zastavujeme u sochy dona Quijota a dáváme si jeden koktejl, protože řidič má být veselý a jízda svižná. Přijíždíme na úplný východní cíp Varadera a hledáme nejstarší kaktus ve střední Americe El Patriarca. Vracíme se k hotelu na oběd a po krátké přestávce u bazénu opět vyrážíme za poznáním. Miloš nás bere směrem do vnitrozemí a hledáme starý cukrovar. Z cukrovaru zůstaly jen zbytky ohnutých konstrukcí, ale i tak se zde usídlila jedna místní rodina, která nás přišla uvítat. U nás by něco takového nemohlo existovat, protože by to okamžitě „uklidila“ národní menšina. Následuje návštěva místní tržnice a pekárny. Miloš sehnal pár místních peso a tak můžeme ochutnat čerstvý místní chleba. Na hotel se vracíme kolem 7 a všichni se jdeme trošku upravit, protože nás čeká závěrečná slavnostní večeře. Ta se odehrává mimo hlavní restauraci, kde sedíme u dvou velkých stolů s plným servisem. K večeři jsou krevety, humr a na závěr zmrzlinový dort. K tomu červené víno a opět je celá skupina happy. Poslední večer je potřeba opravdu řádně zapít, takže se přesouváme k baru a po 23 hodině na místní diskotéku. Tanec a drinky do brzkých ranních hodin.
26.2 9:00 Náš poslední den a poněkud nostalgická nálada. Rychle balíme všechny věci, včetně doutníků, rumu a jiných suvenýrů. Váhový limit už neřeším a je mi jasné, že „tohle“ není 15 kilo ani náhodou. Poslední snídaně a pak už nastupujeme do autobusu, který nás veze na místní letiště. Na letišti je asi milion lidí a tak se stavíme na konec fronty. Ale to by nebyl Miloš, který už domlouvá s naší delegátkou „expresní odbavení“, a tak s úsměvem předbíháme ostatní a už míříme někam sednout a čekat na odlet. Poslední krabička doutníků, poslední 3 láhve rumu do batohu a je to tady. Naše oblíbená řada 14, kde se nedá sklopit opěrátko a před sebou 12 hodin letu. A to už sedím v letadle a píšu tyhle řádky. Dvě řady za mnou slyším skupinové „Petr má narozeniny“ (tento týden už asi třetí) a tak vím, že kamarádi mají žízeň a že ty 3 láhve rumu určitě domů nedovezu. Já s tím vlastně ani nepočítal.
28.2 18:00 Mám za sebou první den v kanceláři. Stále mám rozhozené spaní a kromě nachlazení i takovou docela zvláštní náladu. Za ten den mě stačilo naštvat asi 50 lidí, za chvíli bude DPH, účetní chce nějaké doklady a vůbec…. Kdy že to letíme založit tu českou osadu na Kubu? Kdo se chcete přidat, moje číslo znáte :o) HASTA LA CUBA SIEMPRE !!!!
16.2 11:30 - Skoro v poledne Kubánského času přistálo naše letadlo šťastně na letišti ve Varaderu. Velmi příjemných 25 stupňů většinu vyhnalo z dlouhých kalhot a svetrů. V příletové hale měníme první eura za kubánské konvertibilní peso. Já měním 200 Euro s bláhovou nadějí, že to "zatím stačí a pak si když tak vyměním na hotelu". Před letištěm nás vítá náš průvodce, který se o nás bude starat v dalších dnech. Karlos je afroameričan, česky mluvící, dvoumetrový drobeček, pracující pro místní cestovní kancelář Gaviota. Miloš ještě stihne rozdat první kontraband v podobě brzdových destiček, rychlovarné konvice a už vyrážíme. Naše první zastávka je v místním "Tuzexu", kde doplňujeme zásoby rumu a mícháme první Cuba libre stylem "upij trošku koly a šup tam litr rumu :o)“. Dále stavíme na ochutnávku šťávy z cukrové třtiny a ukázku jejího lisování. Cestou nám Miloš vypráví trošku z historie, trošku ze současnosti a mezi tím zastavujeme u krokodýlí farmy. Pár fotek s mladým krokodýlem kolem krku a pak oběd ve formě jeho staršího bratříčka. K tomu pár piv značky Bucanero a nálada postupně graduje. Směřujeme na jih do zátoky Sviní na hotel Playa Girón. Miloš, unaven cestou a značně posilněn rumem a pivem, posádku několikrát ubezpečuje, že po její levé ruce je skutečně zátoka "sviní". Dále dostáváme důležité informace nezbytné pro plánované ponory : "Čím hlouběji, tím tepleji", "Kamkoliv vlezete tak to se nebojte, je to maximálně 5-6 metrů a pak zase světlo". Nezapomene ještě párkrát dodat, že po jeho levé ruce je zátoka Sviní a to už se půlka autobusu válí smíchy. (Když nad tím teď přemýšlím, ona ta zátoka byla vlastně napravo). Dorážíme do luxusního resortu určeného pro zasloužilé soudruhy z Kubánského lidu. Resort Playa Girón se skládá z hlavní budovy a pak řady "domečků" pro 2-4 osadníky. Luxus resortu vzal čas a první pohled na upadlou lampu veřejného osvětlení před naším domečkem nám nahání trošku strach. Ubytování je skutečně "sparťanské" ale je tu uklizeno, dvě čistě ustlané postele, voda teče a toaleta splachuje. Nic víc nakonec na potápěčské expedici nepotřebujeme a tak hurá do plavek a do moře. Je 16. února a my se čvachtáme v Karibském moři. Život je skutečně někdy krásný. Večeře probíhá formou bohatého švédského stolu a po jídle a pár koktejlech většina odchází k zaslouženému odpočinku. Přece jen to byla dlouhá a náročná cesta a k tomu časový posun o 6 hodin.
17.2 8:30 - Budíček. Ještě rozespalý vycházím na naši verandu a nevěřím vlastním očím. Pohled na vycházející slunce skrze listy palem, stojím na terase v únoru jen v šortkách a přede mnou 11 dní zážitků a potápění. Miluju Kubu, miluju Playa Girón. Na snídani se schází kompletní skupina a naše kroky míří k místnímu diving centru, které je asi 50 metrů od recepce hotelu. Skupina kanadských potápěčů odjíždí ve starém školním autobusu a za ním stojí naše vozidlo. Vozítko je asi 30 krát přestavený, sto let starý vysokozdvižný vozík. Podle Miloše byla jeho historie velmi bohatá. Údajně sloužil jako včelín, pojízdný bar a nakonec jako autobus pro potápěče. Jeho řidič "Sancho" startuje pomocí trošky benzínu přilitého přímo do sání a za mírné pomoci 5 lidí se náš stroj probouzí k životu. Následuje ukázka profesionálního zapálení cigarety - troška benzínu na ruku, pak jiskra od kabelů vedoucích kdesi od toho co zbylo z palubní desky. Děsivě vyhlížející hořící ruka s ledovým klidem připaluje cigaretu a pak ležérně oheň sfoukne. Většina z nás strnula v němém úžasu. Člověk by řekl, že Češi jsou vynalézavý národ, ale kdyby došli v sámošce zapalovače, tohle by mě asi ani ve snu nenapadlo udělat. Naši skupinu doprovází česky mluvící průvodce Pepa, vedoucí ochranky hotelového komplexu. Dorážíme na první lokalitu, kde máme v plánu první vyvažovací ponory v otevřeném moři. Rozdělujeme se na několik skupin, kdy divemasteři dostávají pod svá křídla nováčky k dokončení kurzu a pak jednu skupinu co raději mělčí pohodové ponory a skupinu "dravců". Karibik je kupodivu plný života. Miloš sice strašil, že zde není nic moc na co koukat a že oproti Rudému moři je to slabota, ale já jsem byl osobně mile překvapen. První dva ponory naprosto v pohodě a všichni jsou happy. Dokonce jsme se dostali k vraku jakési menší rybářské lodi, což ponor obohatilo. Vracíme se do hotelu a po večeři se většina odebírá na bar, kde máme možnost neomezené konzumace místních drinků. Večer se pomalu překlání do noci a tak se vydáváme do našich domečků.
18.2 9:00 Po vydatné snídaní dostáváme od Miloše další briefing. Dnes máme v plánu první ponor do cenotu. Někteří potápěči a kurzisté zůstávají na otevřené vodě, která je od cenotu vzdálena jen několik desítek metrů. První pohled na cenot, který se jakoby z ničeho nic vynoří z džungle je naprosto okouzlující. Cenot je kulatého tvaru asi 20 metrů v průměru. Zajímavostí je mísení sladké a slané vody v cca 4 metrech, což má za následek chladnou sladkou vodu na povrchu a teplou slanou vodu v hloubce. Konečně mi došla Milošova slova z prvního dne „čím hlouběji tím tepleji“. Voda je průzračně čistá a je vidět skoro až na dno. Spolu s buddym Marcelem a Tomem skáčeme do vody. Zanořujeme se do hloubky něco kolem 36 metrů a kocháme se pohledem na hladinu. Z hloubky se otvor jeví jako malé kolečko, skrze se dere jen sluneční svit, který alespoň částečně osvětluje jinak temnou jeskyni. Letmý pohled na počítač mě upozorňuje, že pro bez dekompresního ponor mám pouze 3 minuty pobytu v této hloubce a tak signalizuji buddymu, že jdeme pomalu nahoru, Miloš se svou skupinou zůstávají hlouběji a déle, a tak si musí v 6 metrech střihnout první dekompresní přestávku. Další ponor je opět na otevřeném moři, kde se kocháme faunou a dalším vrakem. Po návratu na hotel je oběd. Ve 13:30h se jdeme podívat do přilehlého muzea, kde se fotíme u tanku a starého vojenského letounu. V muzeu obdivujeme výzbroj kubánské revoluce, většinou české výroby, a pak rychle do našeho vozítka, které nás veze na místo zvané Calleta Buena. Nazval bych to přírodním koupalištěm, kde někteří z nás popíjejí v místním baru, jiní se vydávají se šnorchlem do moře. Každopádně jsme se všichni shodli na tom, že by tento odlehlý kout výborně sloužil jako domovská báze pro Trygon a tak zaskočeného Pepu zavalujeme dotazy, za kolik že můžeme toto místo od Kubánského lidu odkoupit. Cestou na hotel projíždíme kubánskou vesnicí a za neustálého troubení jsme vítání davem místních obyvatel. Zastavujeme u Pepy doma a jsme uvítaní jeho milou ženou. Pepa se nám svěřuje se svými plány přístavby dvou pokojů a koupelny a hrdě nám ukazuje již získaný materiál. Dozvídáme se zajímavosti ze života spokojeného socialistického lidu a někteří z nás se nestačí divit. Představa cca 50 Euro na měsíc si spousta z nás ani nedokáže představit a okamžitě utváříme plán prodeje veškerého majetku v ČR a založení české osady na Kubě. Přece jen by těch pár milionů, co bychom dali dohromady, všechny katapultovalo na nejvyšší příčky životní úrovně místních obyvatel a bohatě by stačilo ke spokojenému životu. Tato představa nás některé velmi nadchnula, jiní se smáli představě prvních Čechů žádajících na Kubě o azyl :o). Vracíme se na hotel, kde následuje již klasická večeře a pak drinking. Ti, kterým již došla místní měna, marně probodávají pohledem recepční, která již 2 dny usilovně tvrdí, že peníze nemá a bude mít „potom – maybe“. V pozdních nočních hodinách parkuje u Milošovi chatky podezřelé vozidlo a dvě osoby z něj pod rouškou noci vynáší cosi z kufru. My co jsme byli poučení víme, že ráno dostaneme každý krabici doutníků za „zvýhodněnou cenu“.
19.2 8:30 Po předchozích náročných dnech a „kvalitní“ matraci lámu záda a spěcháme na brzkou snídani. Dnes nás čeká jeden z nejzajímavějších ponorů na této straně Kuby a tak se vydatně zásobujeme omeletou, pečivem a vším, co nám snídaňový bufet nabízí. Nemůžu se nezmínit o způsobu servírovaní másla, které je rozloženo v malých „hrudkách“ asi 15 centimetrů od sebe na každé straně, a to celé je umístěno do „mrazícího“ boxu na stříbrném tácu o velikosti menšího stolu. K nabrání je nutná značná dávka trpělivosti a nejlépe dláto. Po snídani nás čeká menší zklamání, když Sancho s naším vozítkem odjíždí se skupinou kapitalistických Kanaďanů. Nezbývá než nasednout na starý školní autobus a hurá na další cenoty. Kurzisté převážné zůstávají na otevřené vodě, ale my se už tlačíme u malé průrvy v zemi, která je jedinou přístupovou cestou k cenotu „EL Brinco“. Je to cenot hruškovitého tvaru, kde hladina je skutečně tak akorát pro 12 potápěčů. Navíc je umístěna pod povrchem, takže skáčeme v plné výstroji asi ze 4 metrů. Když už jsme všichni ve vodě, upozorňuji Miloše na maličkost, a to fakt, že žebřík vedoucí z této vodní „pasti“ postrádá první dva schodky. Základem dobrého ponoru je se vždy pečlivě připravit a vše si dobře prohlédnout :o). Náš řidič však zachovává chladnou hlavu a z autobusu vytahuje tlusté lano, které přivazuje ke zbytku žebříku. Ponor je úžasný, i přes menší zmatky způsobené mírným opojením dusíku. 41 metrů je naše maximální hloubka a my se přesouváme do propojené jeskyně, kde díky Marcelově blikající nefunkční baterce zahajujeme jeskynní disko. Druhý ponor nám je představen jako „driftový“, kde jsme vysazeni u silnice a máme být taženi proudem na další lokalitu. Během příprav Pepův neopren nevydrží strukturu jeho mužného těla a my se opět válíme smíchy nad jeho novou „kapsičkou“ na břiše. Ponor byl příjemný, jen ten „drift“ soudruzi zapomněli dodat, takže vylézáme z vody značně utaháni, neboť jsme si celou dobu skoro vůbec neodpočinuli. Po ponoru je pro naši skupinu spolu s Kanaďany připraveno grilování na břehu moře spolu s nezbytným pivem a rumem. Je tu všeho dost a tak tlačíme vepřový steak na grilu, rybičky, kuřecí a závěrem i humra. Vzhledem k dodržování pitného režimu každé sousto poctivě zaléváme rumem s kolou a za chvíli je opět zábava v plném proudu. Cestou na hotel zastavujeme ještě na chvíli na jeden cenot, kde se pouze koupeme. S Marcelem značně posilněni rumem hledáme cestu na skalní převis. Když stojím nahoře, už se mi to nezdá tak dobrý nápad, ale rum je rum, buddy už navíc stejně skočil, tak hurá na to. Je to bezva a tak jdeme znovu a to už se k nám připojují i další. Monika skáče v šatech, Miloš jako jediný po hlavě, zato s celou zásobou Eur v kapse. A pak že se na Kubě neperou peníze :o). Před odjezdem vzniká pár skvělých skupinových fotek a už jsme na hotelu. Většina z nás je značně utahaná, ale je to poslední večer na Playa Girón, a tak po večeři vyrážíme na místní disko. Zábava trvá do pozdních ranních hodin. Některým se nepodařilo najít tu správnou chatičku, a tak Tomáš usíná u Miloše a někteří raději ulehají přímo na pláži.
20.2 8:00 Po včerejší noci se moc nechce vstávat, ale autobus odjíždí už v 9 hodin a tak rychle balíme poslední věci a už spěcháme na snídani. Ukázalo se, že autobus měl odjíždět až v 10 a nakonec stejně přijel až někdy po 11. Stíháme ještě pár posledních fotek na karibském pobřeží. U autobusu nás vítá Carlos a už míříme směrem do vnitrozemí. Většina posádky spí a Marcel odmítá pít rum. Naším cílem je vysokohorský hotel „Los Helechos“. Po cestě ale ještě stavíme u památníku Che Gevary. Při čekání na zbytek skupiny Miloš s Pepou vysvětlují Carlosovi kouzla kapitalismu krátkým výčtem daňových povinností a ubezpečují ho o nutnosti revoluce na Kubě během krátké doby. Miloš Carlose ujišťuje, jak pak budou všichni „v prdeli“ a my sledujeme, jak dvoumetrový aroamerický bývalý boxer vadne a bledne. Po obědě formou bufetového boje s nenasytnými občany ruské federace pokračujeme do města Trinidad. Zde nakupujeme první suvenýry a obdivujeme památky. Již za soumraku se náš autobus šplhá úzkými cestami do nejvyšších míst na Kubě. Asi po 100 kilometrech přijíždíme do hotelu Los Helechos a všichni poměrně rychle dostáváme pokoje. Na základě informace, že tady na hotelu peníze na výměnu mají, spěcháme na recepci. Peníze sice mají, ale soudruzi pro změnu nedodali směnný kurz. Recepční odmítá výhodné nabídky a tak nám nezbývá než vydržet do Havany. Po večeři, která je o poznání na vyšší úrovni oproti předchozí, někteří zamíří do místního krytého bazénu (s lahví rumu, jak jinak), ostatní jdou spát.
21.2 9:00 Po snídani balíme kufry, které necháváme v autobuse a nastupujeme do vozidel značky ZIL. Tito „úsporní drobečci“ (asi 100l na 100km) nás vezou do pralesa, odkud se za doprovodu česky mluvícího průvodce vydáváme na několikahodinovou procházku pralesem. Míjíme vodopády, obdivujeme faunu i floru. Průvodce je velmi zběhlý a ochotně nám vysvětluje užití kdejaké rostlinky. Zatavujeme se krátce u jezírka, kde skáčeme do vody. Osobně jsem byl trošku v křeči, protože voda měla asi 14 stupňů, ale bylo to příjemné osvěžení. Všichni ostatní jsou happy a Marcel opět pije rum. Vše je jak má být. Po procházce dojdeme k místu, kde dostáváme oběd, ovšem došlo pivo. Zpětně přemýšlím, jestli nějaký den někde něco nedošlo :o). Zily už čekají a jedeme zpátky k našemu autobusu. Cestou ještě Carlos zastaví u místního stánku a kupuje česnek pro celou skupinu. Peťka odvážně zkouší malý kousek jednoho stroužku a já už se těším na dnešní česnekovou romantiku :o). Opouštíme vysokohorský komplex a naším autobusem míříme do 250 kilometrů vzdálené Havany. Do Hotelu PLAZA, který byl postaven roku 1909, přijíždíme kolem 8 hodiny večer. Máme pár minut na rychlou sprchu a vyrážíme do víru večerního velkoměsta. Po stopách Ernesta Hemingwaye táboříme prvně ve vyhlášeném baru „ EL Floridita“, kde objednáváme skupinově daiquiri. Pokračujeme hlavní tepnou a nevěříme Milošovi, že v Havaně údajně spadne denně jeden dům. Další zastávka je v hotelu Ambos Mundos, kde Hamingway bydlel. Dál pokračujeme do světu známého baru „Da Bodequita“ a pijeme jak jinak než Mojito. Po cestě zpět na hotel probíhá odborná revize místní elektroinstalace. Tupa se válí smíchy a fotí o sto šest. Fotky řeknou hodně, ale kdo to neviděl na vlastní oči, těžko uvěří mojí obavě o život místních obyvatel při každé cestě domů. Téměř v každém vchodu trčí spleť drátů a jističů. Dorážíme na hotel a rovnou spát.
22.2 9:00 Ráno snídaně v 5. patře hotelu Plaza a kouzelný výhled na Havanu. Nedošly žádné potraviny, ale zato obstojně stávkuje automat na nápoje, takže pomerančový džus je opět nedostatková komodita. Po snídani vyrážíme do muzea Rumu, kde nám je odborně vysvětlen postup jeho výroby. Miloš doplňuje výklad o poznámku, že „nejlepší pro kubánský lid by byl návrat Španělů s dlouhým bičem“. Po prohlídce následuje ochutnávka a možnost doplnění zásob, čehož okamžitě využíváme a plníme batůžky. Po cestě do továrny doutníků zastavujeme na náměstí, kde Fidel Castro promlouvá ke svému lidu a ubezpečuje ho o nutnosti žít v těch „sračkách“ ještě pár dalších let, a že pak už bude určitě o moc líp. V továrně doutníků obdivujeme zručnost místních pracovníků a já se snažím Milošovi pomoct v jeho snaze propašovat k pracovnicím nějaké to peso, za což jsou neskutečně vděčné a oplácí to děkovnými výrazy. Pouze soudružka v oddělení finalizace doutníků Milošův dar v podobě jednoho Pesa odmítla a málem jsme ještě dostaly přes držku. Holt asi poslouchala pilně propagandistické kecy, které zde celodenně pouští v místním rozhlasu. Capitol má zavřeno a tak s Milošem a pár dalšími nasedáme do kabrioletu značky Chevrolet, rok výroky kolem 1960, na krátkou projížďku po Havaně. Následuje oběd v již jednou navštívené Da Bodequitě, kde zanecháváme odkaz v podobě podpisu na dveřích, a pak už nás autobus veze směrem na 250 kilometrů vzdálené Varadero. Po cestě pokračujeme v pitném režimu a ten podpoříme zastavením u stánku s asi tou nejlepší Piňacoladou co jsem kdy pil. Marcel ji vylepšuje doplněním rumu a Miloš skupinu obíhá s kýblem ananasu. Po druhé piňacoladě probíhá série fotek s českou vlajkou a já skáču za bar a fotím se s barmankou. Vesele pokračujeme na další zastávku k největšímu mostu na Kubě, kde si pro změnu objednáváme nějaký ten drink. Na večer přijíždíme na Varadero a postupně se ubytováváme v pokojích. Následuje večeře, a kdo toho za celý den nemá dost, tak kotví u jednoho z místních barů.
23.2 8:30 Opět dřívější snídaně, protože po 9 hodině odjíždíme na první výlet katamaránem. Někteří zůstávají na hotelu a užívají nekonečné bílé pláže Varadera, ale většina se hrne do autobusu a těší se na další zážitky. Na Katamaránů, který je velmi prostorný a dobře vybavený, jsme s další skupinou Rusů, Španělů atd. Posádka je prvně trošku zaskočena naší skupinou, kdy každý poroučí za barem 4-8 drinků a ty posléze odnáší na přední část lodi do velké sítě, kterou jsme si obsadili. Podle mě jsme zrovna tady až tak moc nepili, ale kapitán po 4. objednávce začal hledat plovací vesty :o). S jednou zastávkou na šnorchlování jsme dorazili na umělý bazén, kde na nás čekali delfíni. Úžasný zážitek a možnost dotknout se těchto nádherných tvorů všechny rozzářil jak sluníčka. Mě se podařilo si toto obohatit o jízdu, tlačen dvěma delfíny do chodidel, a posléze vyhozen do vzduchu. Myslím, že na tento zážitek určitě nikdy nezapomenu. Naším katamaránem pokračujeme na ostrov Cayo Blanco, kde obědváme v královském stylu. Tím mám na mysli Milošovo odhazování kostí směrem do pralesa, což nadchlo Peťku natolik, že měli místní psy co jíst další týden. K obědu byl i Humr a již tradičně na stole pro 8 lidí asi 32 kelímků s rumem a kolou, případně pomerančovým džusem. Po obědě koupání v moři, válečka na pláži a pár dalších povedených skupinových i sólových fotek. Ve výborné náladě jsme se nalodili na katamarán na cestu zpátky. Náladu jsme si nenechali zkazit trojicí kysele se tvářících Španělek, které „rušilo“ naše skákání po sítí, kterou se nám snažili zabrat. Čím víc se kysele tvářili, tím víc jsme skákali, ale měli výdrž a neutekli. Po návratu na hotel jsme se pokusili o plážový volejbal. Jednalo se spíše o vysokou hru velmi nízké úrovně, ale všichni jsme se dobře bavili a pochopitelně dodržovali pitný režim. Pak večeře a hurá na bar a „vamos chlastos“.
24.2 8:30 Další ze sérií brzkých snídaní, z důvodu druhého výletu lodí, tentokrát na dva plánované ponory. Jednalo se o menší loď určenou výhradně pro převoz potápěčů. Osobně bych spíš řekl převoz potápěčského vybavení, protože před smradem, který se táhnul od motoru, jsme byli nuceni utéct do nejvyšší pozice na lodi. Ale méně příjemná cesta navíc doprovázená silnějšími vlnami byla dostatečně odměněna nádherný prvním ponorem na 100 metrů dlouhý ruský bojový člun ponořený asi ve 25-35 metrech. Při cestě na druhý ponor odpadl Pišta, kterému vlny v kombinaci s výpary od motoru neudělaly moc dobře. Druhý ponor byl plánovaný na vojenské transportéry, ale soudruzi někde udělali chybu a tak jsme měli ponor na volném moři a koukali na rybičky. Ponor nakonec zachránila nádherná barakuda. Po příjezdu zpátky na hotel jsme si dali několik hamburgerů v baru a dodrželi pitný režim. Zbytek dne každý trávil dle svého. Naše skupinaobsadili pláž. Po večeři kulečník, bar a všichni byli happy. Tupa náš naučil píseň, která dle jeho slov „obsahově klouže po povrchu“ a po chvíli celý stůl trénoval kánon. Usínali jsme plní dojmů a ve skvělé náladě, jako zatím ostatně pokaždé.
25.2 9:30 Prvně si skutečně užíváme hojnou snídani a nikam nikdo nespěchá. V nabídce je výlet na skútrech, což my nemůžeme odmítnout. Ale prvně pár omelet, palačinka, čerstvý ovocný džus a to vše na venkovní terase s výhledem na moře. Půjčujeme si celkem 8 skútrů a vyrážíme pod Milošovým vedením na úplný konec Varadera. Po cestě zastavujeme u sochy dona Quijota a dáváme si jeden koktejl, protože řidič má být veselý a jízda svižná. Přijíždíme na úplný východní cíp Varadera a hledáme nejstarší kaktus ve střední Americe El Patriarca. Vracíme se k hotelu na oběd a po krátké přestávce u bazénu opět vyrážíme za poznáním. Miloš nás bere směrem do vnitrozemí a hledáme starý cukrovar. Z cukrovaru zůstaly jen zbytky ohnutých konstrukcí, ale i tak se zde usídlila jedna místní rodina, která nás přišla uvítat. U nás by něco takového nemohlo existovat, protože by to okamžitě „uklidila“ národní menšina. Následuje návštěva místní tržnice a pekárny. Miloš sehnal pár místních peso a tak můžeme ochutnat čerstvý místní chleba. Na hotel se vracíme kolem 7 a všichni se jdeme trošku upravit, protože nás čeká závěrečná slavnostní večeře. Ta se odehrává mimo hlavní restauraci, kde sedíme u dvou velkých stolů s plným servisem. K večeři jsou krevety, humr a na závěr zmrzlinový dort. K tomu červené víno a opět je celá skupina happy. Poslední večer je potřeba opravdu řádně zapít, takže se přesouváme k baru a po 23 hodině na místní diskotéku. Tanec a drinky do brzkých ranních hodin.
26.2 9:00 Náš poslední den a poněkud nostalgická nálada. Rychle balíme všechny věci, včetně doutníků, rumu a jiných suvenýrů. Váhový limit už neřeším a je mi jasné, že „tohle“ není 15 kilo ani náhodou. Poslední snídaně a pak už nastupujeme do autobusu, který nás veze na místní letiště. Na letišti je asi milion lidí a tak se stavíme na konec fronty. Ale to by nebyl Miloš, který už domlouvá s naší delegátkou „expresní odbavení“, a tak s úsměvem předbíháme ostatní a už míříme někam sednout a čekat na odlet. Poslední krabička doutníků, poslední 3 láhve rumu do batohu a je to tady. Naše oblíbená řada 14, kde se nedá sklopit opěrátko a před sebou 12 hodin letu. A to už sedím v letadle a píšu tyhle řádky. Dvě řady za mnou slyším skupinové „Petr má narozeniny“ (tento týden už asi třetí) a tak vím, že kamarádi mají žízeň a že ty 3 láhve rumu určitě domů nedovezu. Já s tím vlastně ani nepočítal.
28.2 18:00 Mám za sebou první den v kanceláři. Stále mám rozhozené spaní a kromě nachlazení i takovou docela zvláštní náladu. Za ten den mě stačilo naštvat asi 50 lidí, za chvíli bude DPH, účetní chce nějaké doklady a vůbec…. Kdy že to letíme založit tu českou osadu na Kubu? Kdo se chcete přidat, moje číslo znáte :o) HASTA LA CUBA SIEMPRE !!!!
zápisky z minulých akcí
