23. 10. 2011 - 31. 10. 2011
Dahab - 10/2011
Reportík z říjnového Dahabu hezky "za tepla". Z ruky účastníka Petra :o)
Tak už zase sedíme celá skupina v letadle a nezadržitelně se blížíme k Praze. Všichni se nesmírně těšíme na po návratovou depku a návrat do pracovního procesu. Jediné pozitivní je to, že za 14 dní letíme směr Bali, ale o tom o pár týdnů později.
Normálně bych asi začal o tom, jak se celá skupina potkala 23. v neděli kolem 18:00 hodiny na bazénu a poté se vydala vstříc velkému dobrodružství, ale tentokrát je třeba začít dnem posledním a konkrétně příjezdem na letiště v Sharm El Sheikh. Za celou dobu, co létáme do Dahabu, jsme zažili na letištích různé taškařice u odbavovací přepážky. Většinou bojujeme s úředním šimlem o naši „drobnou“ nadváhu. On se ten herberg spolu s trochou oblečení do 20 kg prostě nacpat nedá, ale pokaždé se to nějak uhádalo. Sem tam má někdo narozeniny a tak bubáci u přepážek nakonec nechají i to 35 kilové „hovado“ kufr projít. Ale to, co se nám přihodilo dnes jsem nezažil a nezažil to ani Big Boss Miloš, který je v Dahabu snad po 35-té. Na letiště jsme dorazili poměrně znaveni kolem 3 hodiny ranní. Celá skupina prošla první kontrolou, úhledně se seřadila k odbavovací přepážce když nám bubácký pracovník oznámil, že podle předpisu TravelService musí být zavazadla obsahující víc jak dva kusy potápěčské výbavy označeny jako nadměrná zavazadla a je třeba uhradit poplatek +40 Eur. Tato informace nás poměrně dost zaskočila a začal kolotoč vysvětlování, hádání a telefonování. V ČR byli zástupci CK nadšeni naším ranním budíčkem a Miloš pomalu sháněl telefon na ministerstvo zahraničí. Bubák za přepážkou zavolal hlavního bubáka, ale ani ten nebyl schopen vysvětlit rozdíl mezi normálním kufrem a normálním kufrem s maskou a šnorchlem. Ani náš návrh, že naši výbavu vybalíme a nastoupíme do letadla v „plné polní“ bubáci neuvítali ( což je škoda, protože představa jak se do letadla souká 24 lidí v neoprenech, ploutvích a s křídlem na zádech je poměrně zábavná). Nakonec asi po 1 a půl hodině byl problém vyřešen a naše zavazadla byla šťastně odbavena. Takže teď můžu sedět vesele na cestě do matičky Prahy a já si cestu zkrátím shrnutím minulého týdne.
Jak už jsem se zmínil na začátku, do Dahabu jsme dorazili v brzkých ranních hodinách. Hned po příletu jsme navštívili duty free shop a doplnili zásoby alkoholu. Z tohoto se už stala taková tradice, že kdykoliv někde přijdu do příletové haly, automaticky zatáčím vlevo. Autobusy nás vezou směr Dahab a po hodince a něco málo už stavíme u našeho Golden Europe. Vítá nás osazenstvo hotelu a já mám příjemný pocit, že se zase vracím někam, kde už to znám a kde už pomalu zají i mě. Rychle se ubytujeme a máme první breafing na terase hotelu. Několik z nás je zde prvně, takže se Miloš ujme vysvětlování místních zvyklostí a plánu našeho pobytu. Poté se přesouváme na Lighthouse, kde se srdečně vítáme s Bobbym, Lacim, Dolou. Standartní odbavovací kolečko, klíček od skříňky a už máme vybalené věci. Miloš plánuje první vyvažovací ponor na 15:00 a protože jsme z cesty dost unavení, většina si jde na pár hodin lehnout. Ve 3 hodiny se celá skupina potkává na bázi a rozděleni do čtyř skupin začíná první vyvažovací ponor na lokalitě Lighthouse. Buddy Dan bojuje se zanořením a nikdo nechápe proč se mu to s 12 kg zátěže nedaří. Až poslední den Dan zjistil, že nemá kil 12, ale jen 8. Ale i tak se dá trénovat snižování zátěže. Ponor je pohodový a ti, co jsou v Rudém moři prvně, nadšené mluví o bohatém podmořském životě. Bohužel musím říct, že oproti minulému roku ten život pod vodou není až tak bohatý a spíš se divím, kde jsou všichni ti perutýni a murény, o které tu normálně člověk zakopával. I počasí úplně nepřeje a celkově je oproti loňskému roku poměrně chladno. Voda 25 stupňů taky nepatří mezi nejteplejší a tak volbu 3mm neoprenu nepovažuji za ideální ale co už. V 18 hodin večeře, krátké posezení a to už se většina lidí těší do postele. Po takto náročném dni je třeba jít brzo spát.
Druhý den po snídani vyrážíme jeepy značky asi Ford s motorem asi tatra a palubovkou spíš pro okrasu (rychlost neukazuje snad jediné vozidlo) na lokalitu zvanou Muray Gardens. Miloš ještě po cestě nalepuje na palubní desku samolepku s Trygonem a řidič je nadšen novou výzdobou svého miláčka. Na lokalitě naše skupina s Bobbym ve vedení poodjíždí na Caves. Zde ale ponor nakonec nedopadne, protože při pohledu na vlny, které se zuřivě rozbíjejí o korálový převis u vstupu na lokalitu, volíme bezpečnější možnost a přejíždíme na El Um Sid. Druhý ponor na Muray Gardens probíhá v pohodě, jen ty murény nějak chybí. Pro zpestření Jitka ztrácí při ponoru půjčený fotoaparát, do kterého ji Tomáš před ponorem zapůjčil svoji kartu s fotkami. Hledáme na břehu, ale marně. Zapisujeme tedy první ztráty a vracíme se na bázi. Po večeři Laci zahajuje s Milošem oficiální pasování Pavly na AOWD a Lukáše na Nitrox divera. Pavla zpívá sladké mámení posílena héliem a pak svědomitě vyprazdňuje šnorchl plný metaxy a piva. K tomu je kropena z několika lahví vody. Za chvíli je celá mokrá a slušně připitá. Všichni sedáme k jednomu stolu a k dobru jsme obdrželi zbytek (asi 140 Bar) hélia. Každý se hluboce nadechuje za chvíli je zábava v plném proudu. Terezka, která má i bez hélia velmi jemný hlas vysluhuje přezdívku „ultrazvuk“ a mezitím se připravuje doktor Jirka ke svému vrcholnému číslu. Celou dobu zamlkle seděl a přihlížel, když náhle popadl automatiku a co z něj vyšlo zde psát snad ani nemůžu, ale kdo u toho byl tak ví. Všichni jsou mrtví smíchy a večírek nabírá na obrátkách. Jitka slaví, letos už po 4-té, narozeniny a na stůl dostáváme dort. Dort je výborný, ale dortová bitva kterou rozpoutá Peťka je ještě lepší. Každý má dort úplně všude a je třeba se umýt. Přebíjíme tedy z dortu na vodu a za chvíli je celý Lighthouse pod vodou. Nikdo neunikl a všichni jsou mokří, ale veselí a spokojení. Pije se, tancuje se a venku před Lighthousem se začínají na zídce zhrocovat místní. Takové divadlo, jaké jim 2x za rok připraví česká skupina, jinde nevidí. Večírek končí v ranních hodinách a nevím o nikom kdo by na hotel došel ve svém tričku a bez dortu za uchem. Jsou mezi námi i tací, kteří nedošli na hotel ani ve svých trenýrkách. :o))))
Ráno třetí den sčítáme oběti včerejší zábavy. Já mám jen naražený malíček na levé noze, ale při pohledu na Pavlu a další členy týmu je jasné, že ne všichni se dnes budou potápět. Jedeme na lokalitu Canyon a dáváme si jeden z nejhezčích ponorů (alespoň pro mě) v Dahabu. Canyon má neskutečné kouzlo způsobené závojem unikajících bublinek, který se táhne v několika metrové délce a jakoby zahaluje vstup do prolákliny ve dnu. Klesáme do 30 metrů na nejvyšší bod dna Canyonu a kocháme se pohledem vzhůru. S baterkou v ruce nahlížím opatrně do vstupu do Fishbowlu a trošku lituju, že je tato atrakce zapovězena. Druhý ponor na korál u Canyonu a pak zpět na základnu. Večeře jako vždy výborná a při vzpomínce na předchozí večer raději odmítnu drink a jdeme si lehnout.
Další den vyrážíme na Blue hole, kde první ponor proplouváme El Bells a poté se kolem korálu blížíme k oné známe a free divery a technickými potápěči tolik vyhledávané díře. Přeplouváme přes okraj propasti a otevírá se úchvatný pohled na nekonečnou hlubinu. Máme štěstí a slunce je v poloze, kdy nádherně osvětluje okraje, a je tak vidět skoro až do 50 metrů. Tradičně uprostřed Blue hole trénuje skupina freediverů a tak můžeme pozorovat z 14 metrů pod vodou, jak se kolem nám sem tam prožene silueta a mizí kdesi v hloubce. Sám užasle pozoruji jednoho freedivera, jak s lehkostí klesá bez ploutví do hloubky kolem 50-60 metrů. Druhý ponor jsem spolu s Jitkou přidělen k Honzovi, který dorazil za Dolou. Honza jako velmi zkušený diver plánuje ponor hlouběji na korál, kde je podle něj spousta zajímavého k vidění. Klesáme do 39 metrů a v této hloubce pokračujeme podél stěny. Díky hloubce je ponor kratší, ale o to zajímavější. Po návratu na bázi je nám zakázáno dekompresní pivo, protože je v plánu noční ponor na Lighthouse. Pro několik lidí je to první noční ponor a tak jde pozorovat nervozita a napětí plné očekávání. Zkušenější potápěči si pod svá křídla berou nováčky a s baterkami v ruce se vrháme do temně černé vody. Netrvá dlouho a Bobby najde Španělskou tanečnici, Zdeněk s Davidem vidí murénu a zlatou tečkou na konec ponoru je plavání se zhasnutými světly, kdy vodu osvětluje pouze plankton, který se při rozvíření vody rozzáří výrazným zeleným světlem.
Pátý den našeho pobytu je v plánu loď směrem na Gabr El Bint. Nejede s námi pouze Zdeněk s Andy, kteří se těší na sobotní ponor na Thistlegorm. Zbytek skupiny se vydává směrem na jih a opět je to pro některé z nás něco nového a tak se těší na první ponory z lodě. U Gabr El Bintu nás vítá na skále vyskládaný nápis TRYGON, který jsme tu zanechali na jaře. Ani zde není počasí ideální. Jsou velké vlny a dost fouká. První ponor se potápím s Milošem a radostí si můžu do logbooku zapsat další hloubkový ponor s ukázkovým deko výstupem. Ponor byl skutečně perfektní a k tomu na závěr připlavalo i pár opravdu velkých tuňáků. Druhý ponor je z lodi na lokalitě Small Blue Hole. Mělký ponor kolem 8-12 metrů probíhá podél korálu a my různě kličkujeme kolem korálových útvarů. Ke konci ponoru Bobby „dobíhá“ Dolly a její skupinu. Někdo ve předu signalizuje želvu a za chvíli ji už vidíme všichni. Z 6 metrů vypouštím spolu s Bobbym bójku a čekáme až si nás vyzvedne loď. Na palubě se mezitím Peťka, která na ponor nešla, postarala o přípravu dekompresního rumu a tak můžeme vesele začít slavit další úspěšný den. Večer se vydáváme do města a v restauraci si objednáváme ryby a jinou mořskou havěť. Bobby se nám směje, že si nemáme stěžovat na nedostatek podmořského života, když sníme půlku Rudého moře. Pár lidí si všimlo, že na bázi se celý den neobjevil Laci.
Předposlední den zkoušíme štěstí na Caves. Tentokrát máme štěstí a počasí dovolí ponor. Vidíme červenou sasanku a po průzkumu okolí ukončujeme ponor a bez problému vylézáme na korálový převis. A už tu máme náš poslední ponor na Islands. Tady už skutečně nepříjemně fouká a tak se jedna skupina rozhodne nepotápět a jede rovnou na hotel. Pro ty z nás, kteří vydrželi až do konce Islands připravil překvapení v podobě mnoha ryb, dvou trnuch a obrovského čtverzubce na závěr ponoru. Máme za sebou další týden úspěšného potápění v Dahabu. Večer se scházíme na bázi, kde je pro nás připraveno grilování. K velkému výběru pití na závěr přibyla i „Kubánská pěst“. Laci i dnes stále nepřítomen.
Neděle je tradičně jako poslední den určena k opalování, nakupování a pro ty, co toho za celý týden nemají dost, jízdě na čtyřkolkách. Miloš si na Caves pohnul s ramenem a tak se na čtyřkolky vydává jen malá skupinka. Čas nezadržitelně letí a tak je čas balit. Ještě poslední nákupy v Gazala marketu, nějaký ten tabák a máme tu poslední večeři. Na bázi se objevuje Laci s luxusní modřinou pod okem. Někdo utrousí, že kdyby chytil i do druhého byl by z něj krásná panda. Na všech je vidět značná únava a přece jen odjíždíme od hotelu o půl 3 ráno. Většina se po večeři loučí s dive mastery a průvodci a míří na pokoj dobalit kufry a zkusit na chvíli usnout. Já s Peťkou, Bobbym a Pavlou sedíme ještě pár hodin a u láhvě rumu s kolou řešíme krizi Evropské unie a při jednom rozebíráme záhady vesmíru. O Půlnoci jsme na pokoji a máme před sebou krásné 2 hodiny spánku. Už zvoní budík a my rozespalí míříme na letiště kde na nás čeká překvapení, ale to už jsem myslím dost barvitě rozepsal na začátku.
Shrnuto podtrženo. I přes ne úplně dokonalé počasí, je potápění v Dahabu jedno z nejlepších a nejpohodovějších výletů co s TRYGONEM znám. Vždycky to je nakonec jen o lidech a myslím, že tentokrát tu byla skutečně dobrá parta lidí. Pomalu se blížíme k Praze a mě už dochází slova a zavírají se mi oči. Zítra zase do práce, zase stres a nervy... Ještě že toho 16.11 mizíme na Bali. :o))))
