17. 10. 2012 - 26. 10. 2012

Dahab 10/2012 - report

Nevím, proč vybrali zrovna mě. Moje písemné projevy byly vždy hodnoceny známkou ne lepší než chvalitebnou, spíše dobrou. Vždy jsem spíše inklinoval k mluvenému projevu.

A proto, pokud se stane, že se Vám můj report nebude líbit, tak se nezlobte na mě, ale na ty, kdo mě tímto úkolem pověřili.
Příběh, který budu popisovat se skutečně stal a všechny osoby, které v mém reportu vystupují jsou skutečné. Někteří mě vysloveně požádali, že chtějí vystupovat pod uměleckými jmény, což v reportu respektuji.
Z důvodu toho, že s námi byli i malé děti, byly některé pikantní scény vystříhány.
Během expedice nebylo pácháno žádné násilí na zvířatech ať už v moři, v potoce nebo v bahně.

Není nic otravnějšího, než egyptské mouchy….                                Miloš

Dahab a Liptákov, mé lokality nejmilejší….                                      Jára Cimrman

 Středa, 17. 10. 2012

           

Jako poslední dobíhám naTrygon, kde máme předodletovou schůzku. Nechal jsem se dříve vystřídat ze služby, ale dálnice je zasekaná. Pracuji u záchrance. To sděluji z toho důvodu, že jsem dostal přezdívku doktor, kterým ve skutečnosti nejsem. Jsem záchranář, nelékař-specialista. Chci říct, že mě to nepohoršuje a klidně mi tak můžete říkat dál.

Na Trygonu potkávám už jen Miloše s Petrem Dohnalem (dále jen PD). Během 2 minut vím vše podstatné. Kdybych to byl býval věděl…, mohli jsme si zatelefonovat.

Odjíždím domů balit si „cajky“. Tak potápěči říkají svým věcem, které si berou k vodě…

Toho večera se už nic zvláštního nestalo.

Čtvrtek, 18. 10. 2012 – pátek, 19. 10. 2012

 

            Jako poslední dobíhám v 19.30 na sraz, kde na mě čeká PD, jeho BMW X6 a Mira Balajka ze Zlína (dále jen Mira). S malou zastávkou na další pumpě OMV, kde si PD a Mira koupili bagetu tankujeme a „letíme“ do Prahy. Tak rychle jsem v Praze byl naposledy vrtulníkem Bell-206 Twinn, když jsem ještě sloužil na Letecké záchranné službě a spěchali jsme do IKEMU s pacientem.

Na exitu 26 – Řepy, zahajujeme klesání a v areálu podniku s koberci jdeme do visu. Sedáme za 800,- Kč na parkovišti www.zaparkujtenaletisti.cz. Asi po 15 min. nás řidič dováží na terminál 2, Letiště Václava Havla.

S kufry a baťůžky vstupujeme do odletové haly. Prvního vidím v dálce Miloše, protože ten není k přehlédnutí. Kolem něj postávají lidé, které neznám, ale brzy poznám. Je nás něco přes 10, zbytek inhaluje před halou nikotin. Až jsme všichni, pomalu se odebíráme na check-in.

Ve frontě poznávám Radku, kterou jsem obdivoval na Trygonu na bazéně, když vypouštěla s kamarádkou |Šárkou bójku v rukavicích. Já jsem kolem neúspěšně trimoval v buddy dvojce s Romanem Palíkem, který byl mým skvělým učitelem a trenérem v kurzu OWD.

Mezi přítomnými je mi povědomá černovlasá spolucestující. Které oddělení? Která nemocnice? Mířím do černého a ujišťuji se. Moje fotografická paměť mě opět nezklamala. Je to kolegyně - zdravotní sestřička (dále jen lady Diana) .

Někteří nevybavení dokupují ve free shopu etanol a kuřivo a pak už se přesouváme do letadla. Vítají nás příjemné a milé letušky. Je jich na nás osm. Kvůli dlouhému letu se musejí vystřídat.

Startujeme s 3 minutovým zpožděním, děláme levotočivou zatáčku a pak už se držíme kursu. Čeká nás vzdálenost téměř 3000 km. V 1:05 SEČ dostáváme jídlo. Vaničku s těstovinami a zeleninovou omáčkou s houbami, rohlíček s máslem, mrkev s ananasem a pomerančový džus. Já jsem měl džusy dva a hodná letuška, o které ještě bude zmínka mi ještě několikrát dolila. Vůbec jsou na nás, co nespíme, moc hodní. V 1:35 SEČ nám nabízejí kafe nebo čaj. Dostal jsem od Františka Vojty (dále jen Franta) mléko navíc, protože má dietu.

Nejde mi usnout. Navíc sedíme v předposlední řadě a kolem chodí nespavci na záchod a za mnou spí na „trojce“ letuška. Z nudy si dělám čárky kdo kolikrát… vyhrála paní z Rokycan, která dělá na zdravotním středisku. Šla sedmkrát.

Je 3:42 SEČ a začínáme klesat do Taby, kde máme mezipřistání. Kousek za mnou a Milošem sedí letušky, tak si povídáme. Využíváme času a píšeme na ně pochvalu za Trygon. Nejhodnější je Gábina Reimová původem z Brna-Komína. Na můj dotaz, zda už  přistávali někdy na letiště v Medlánkách, kam vidí Miloš z okna odpovídá, že ještě ne.

Pasažéři se pomalu trousí ve frontě k  přednímu východu, S Milošem jim nabízíme ať se zují, že je vzadu připravena skluzavka. Nevěří nám…

A pak se to stalo. PD otevřel láhev Bacardi. Letušky nás důrazně upozorňují, že při tankování musí všichni sedět na svých místech. Bacardi však nedbá a nesedí. Všichni ho cítíme.

Přistupují opálení  lidé a zpočátku nám nerozumí. Ke mně přisedly dvě blondýny z Prahy. Simona a Eva. Škoda, že bylo tak málo času. O potápění měly zájem. O Bacardi po chvíli též.

Něco se děje. Stále nás počítají. Už to vím. Člověk, co letěl do Taby byl v Praze špatně odbaven a jeho zavazadlo bylo odbaveno do Sharm el Sheikhu. Letadlo nesmí odletět s kufrem bez cestujícího. Nařízení ředitele školy jsou platná!

Bacardi byl vyprázdněn. Hrajeme s lahví na dalekohled. Miloš s nostalgií vzpomíná na Bory u Plzně, kde minulou válku vojančil.

Další věty mého deníku začínají být velice těžce čitelné. Poslední záznam z letadla zní „Nepál co tě nehásí“…

            Vítá nás ranní rozbřesk a letiště Sharm el Sheikh. Unavení, nevyspaní, kupujeme vízum za 15 USD a vlepujeme si jej do pasu.

Před halou na nás čekají mikrobusy. Nakládáme věci a jedeme asi hodinu do cíle naší cesty - Dahabu. Tentokrát vyjma řidiče spí všichni. I já, ale trhaně.

Vystupujeme před hotelem SEA SOUL (dále jen hotel). Zavazadla necháváme v přízemí a jdeme se nasnídat. K snídani je a vlastně tomu tak bude i po zbytek dní toastový chleba, máslo, marmeláda, med, vajíčka na tvrdo, jogurt, kafe, čaj, karkadé a na objednání omeleta (dále jen dahabská snídaně).

Do 10 hodin poleháváme v pelešárně na střeše hotelu.

Před 10 se dovídám zprávu, že špunty do uší jsem si kupoval v lékarně v Podolí zbytečně. Alláh je mocný!! Budu spát sám. Miloš je prostě úžasný a mám chuť ho oslovovat po zbytek dne pane prezidente. Měl jsem spát s ním….

            Ve 14 hodin je sraz před LIGHT HOUSE (dále jen LH), což je naše potápěčská základna, kde budeme mít po celou dobu pobytu schovány „cajky“ a kam budeme docházet na večeře. Následuje dělení do skupin, vypisování papíru, spousta administrativy, vybalení věcí do vody a taky dostáváme žlutou kartičku na konzumaci jídla a pití, olova a klíček od vlastní skříňky se svými věcmi.

Po chvilce stojíme u svých bedniček, montujeme si cajky a po krátkém brífinku jdeme do vody. Já jdu na svůj první ponor s panem prezidentem. Pod vodou je to děcka pecka. Korály, rybičky, ryby, písek, rostlinky, amfóry, sádrová kočka a železné prolézačky jako na dětském hřišti. Dovádím a užívám si to až do chvíle, kdy jsem se šprajcl….

Pod vodou je to fantazie a člověk si to užívá. Hrozně blbě se to popisuje. Je to jako popisovat nebo číst milostný román, nebo jej zažít.

Po vynoření si Miloš bere na starost druhého nejmladšího člena expedice malého Daniela. Jsou tu s námi ještě 2 rodiny, ale propletenost a vzájemnou vztahovost mezi dospělými a dětmi jsem nepochopil, tak je budu nazývat Homolkovi.

Já se ještě na chvíli nořím bez pana prezidenta kolem reefu s jedním z otců Homolkových a po celkových 41 minutách, s max. hloubkou 14,4 m mi zbylo 60 barů…

            Po odstrojení a uklizení cajků, neoprenu a křídla odcházím na hotel, dávám si sprchu  a kolem sedmnácté  hodiny jdu na večeři na LH. K večeři máme kuřecí řízek velikosti malého sloního ucha s bramborovou kaší a zeleninou. Zeleninu jsem věnoval Radce a místo vitamínů jsem snědl dvě tatranky.

Po večeři jdeme na vycházku do města. Všude nás oslovují česky. Je to milé. Ahoj, jak se máš, dobrá cena, zadarmo! Koupil jsem si tričko za 45 EP a buchtu za 10 EP. Buchta je výborná. Dal jsem ochutnat i Martině Duchoňové (dále jen Martina), ale té buchta nechutná a říká, že je hnusná. Asi nikdy nejedla hnusnou buchtu. Odcházím na hotel, připravuji si multivitamin a brzo usínám.

Tu noc se už nic zvláštního nestalo.

 

Sobota 20. 10. 2012

Spal jsem tvrdě. To asi ten dusík. Kolem šesté už je světlo. Vstávám v 6:30 a jdu na terasu hotelu udělat pár fotek okolí. Není úplně jasno, mírný opar. V 7 hodin si beru tabletku proti smrti a jdu na snídani. Jako každý příští den, i dnes už jsou tu jako první Jirka a Martina…

Kolem půl deváté se odebírám na LH, chystáme si věci a v 9 hodin odjíždíme džípy na lokalitu MORAY GARDEN. Cestou přes město musíme najet spoustu kilometrů, jelikož nelze přejet do protisměru a odbočit doleva, protože mezi silničními pruhy jsou vysoké rantly. Celé okolí Dahabu působí pustě a vyprahle. Po cestě míjíme extrémně vysokou palmu, která vlastně ve skutečnosti palmou není. Je to obrovský vykrývač  mobilního signálu, ale z dálky vypadá jako palma a je dobrým orientačním bodem. Projíždíme kolem nového resortu. Před ním jsou podivné stromy, které vlastně ve skutečnosti stromy nejsou. Jsou to železné konstrukce ve tvaru větví a na nich jsou rozvěšeny zelené lahve od piva, zdálky vypadající jako velké listy. Dojíždíme na lokalitu. Je tu spousta objektů, co by se mi líbilo. Ale nemám fotoaparát, tak se jen kochám. Zítra si ho vezmu.

Oblékáme se a jdeme do vody. V naší skupině je PD, Homolkovi starší i mladší, Mira a já. Ve vodě jsme byli 50 minut, max. hloubka 19,2 m. Pod vodou si uvědomuji obrovskou velikost moře nad i pod sebou. Pozoruji malé i velké bublinky jak ucházejí z potápěčů a pomalu cestují na svobodu na vzduch.

Míjíme obrovské korálové skály, hejna rybek a veliké bílé pískové sjezdovky bez lyžařů, plné malých mušlí a odlámaných korálů. Jak už jsem psal, je lepší to zažít, než to číst.

Po ponoru jsem byl  pokárán PD, že jsem byl níž než on. Tak jsem se omluvil a řekl jsem mu, že nemám ve zvyku se nad někoho povyšovat. Ale beru si to k srdci.

Převlékáme se, sprchujeme a objednáváme jídlo. Všichni jsou převlečení, jen já mám mokrý plavky. Zítra si  s sebou musím vzít rezervní trencle.

Po poradě s Dolores (dále jen Doly), která je naší průvodkyní z LH a bydlí v Brně si objednávám na její doporučení Chicken pizza s česnekem. K pití mám vodu a jako zákusek piškoty a tatranku. Kecáme, kouříme, sluníme se.

Je pod mrakem. Asi po 2 hodinách se převlékáme do částečně  již uschlých neoprenů jen napůl žerdi a přejíždíme auty do vzdálenější lokality CAVE.

Hned ze břehu je tady asi 2 m plato a pak hned hloubka. Ve stejné skupině jako dopoledne jdeme dolů a je to ještě větší mazec než dopoledne. Ta rozlehlost a viditelnost… Pod námi plavou malincí potápěči a jejich bublinky nás masírují jako ve výřivce.

Mám problém s trimem. Mám 11 kg olova a ještě 3 kg mám v nerezu v „bekplejtu“. Ale každý začátek je těžký. Ke konci našeho pobytu už jsem se potápěl s 9 kg komplet a možná, že příště odložím i více, ale to bych předbíhal.

Vplouváme do jeskyně a já klesám a vzápětí po dofouknutí zase stoupám. Zastavuje mě rána do hlavy. Nade mnou je jeskyně. Mačkám opět inflátor, ucházím a opět klesám.

Pak plaveme kousek dál, kde v další jeskyňce potkáváme Miloše jak pase malého Daniela na vodítku, který hledá mušle.

Během 30 minutového ponoru jsme byli v hloubce 18+ (dále jen hloubka 18+ mládeži nepřístupno). a voda měla krásných 28 stupňů.

Vracíme se zpět, balení věcí, sprcha a jedeme na LH. Na LH je  brífink k nočnímu ponoru, ale já nejdu. Kecáme s Milošem o Blue holle a o nitroxu. Pak jdu pomoct děckám se obléct do neoprenů na noční ponor. Po jejich zanoření si jdu koupit krabici 12 kusů 1,5 l vod Nestlé za 30 EL a v obchodě se smíšeným zbožím měním 100 Euro za 770 EL.

Jdu na LH na večeři. Jsou játra, ale kdo játra nejí jako já, tak se ráno nahlásil a má výborný rizoto se zeleninou, rajčata a okurku. Zalévám si to pálivou chilli omáčkou HEINZ a snažím se spálit nehodné mikroby v trávícím traktu. Na ANTINAL - lék proti průjmu,  to ale ještě není. Na večeři sedím vedle Dalibora Vojty (syn Franty a Věrky). Pracuje v Bruselu jako úředník, někde hodně vysoko, typoval bych tak 9. patro, tak toho využívám a vyzvídám. Je to děs, je to děs. To po mě nemůžete chtít, to vám skutečně nemohu napsat, ani naznačit.

Z LH jdu na hotel pro svůj počítač Vyper a s Radkou dopisujeme ponory. Má taky Vypera. Přichází Miloš. Debata začíná být na úrovni.

Nadhazuji svůj velký problém. Když jsem na břiše, tak jsem v pohodě, ale v případě, že se otočím ve vodě na záda, klesám ke dnu a to vždy. Miloš neví proč, ale ví o čem mluvím a je pro akademickou debatu a seriózní výzkum.

Někteří zůstávají, například Krakonoš a jeho Jarka, Miloš a další a další. Já odcházím s holkama a po cestě pozorujeme šváby. Jitka, Radčina buddy (dále jen Jitka) ještě neví, jestli pojede za svým kámošem Egypťanem, ale angína je už pryč a zítra jde s námi na ponory.

Je 22 hodin. Cítím se vysycen, nasycen a unaven. Mrknu na net a spánek.

Toho večera se již nic zvláštního nestalo.

 

Neděle 21. 10. 2012

Vstávám kolem 6 hodiny ranní, nějak nemůžu dospat. Venku je pod mrakem a fouká vítr. Na snídani ještě nikdo není, jen pan manager se svými pomocníky už vše chystá a uctivě se zdravíme. Jsou to velice příjemní lidé, do jednoho. Během chvilky si přicházejí užít vleže snídani Martina s Jirkou. Zůstávám též a snídám. PD není dobře, tak začíná razantní léčba makrolidovými ATB, „třemi kroky ke zdraví“.

V 9.00 hodin už je odchod v neoprenech na blízkou lokalitu EEL GARDEN. Bubáci nám odváží věci na kárce. Mira bere s sebou svůj podvodní foťák a společně s Homolkovými odcházíme a posloucháme nostalgické vzpomínky Miloše a PD na již 10 let zavřený hotel s úžasnou hospodou u Adámků. Se slzou v oku předvádějí i zažitý potápěčský signál.

Krátký brífink skládající se ze 3 slov: „jdeme do vody!“ a plaveme asi 50 m proti vlnám. S mým novým Buddym Mirou máme v lahvích jen 190 barů a i přes to, že se snažím šetřit, jsem zase první hotovej a hlásím 100 barů, ale to předbíhám.

Ponor začíná vstupem do kaňonovité průrvy asi ve 3 metrech a postupně proplouváme stále hlouběji kaňonem. Pak opouštíme kaňon a podél korálových skal padáme do 20 metrů a obdivujeme po levé straně písečnou sjezdovku. Lyžaře, ale ani malé úhoříky ilice nevidíme, alespoň zatím.

Po chvilce jsme viděli s Mirou chobotnici. Na zpáteční cestě se na nás usmálo nejen štěstí, ale i úhoříci. Vypadají jako tlusté dešťovky vznášející se nad sjezdovkou. Pak děláme 3 v pěti, přičemž mě Mira musí tahat za nohu, protože „špuntuju“. Radí mi, abych si odložil, že mě musí stačit 8 + 3 „bekplejt“.

Zpátky se vracíme stejnou cestou. Sprcha, okoupaní výstroje, úklid, sušení a odchod na hotel. Na chvilku jsem si lehl na střeše hotelu do lehátka a pozoruji svá víka zevnitř. Vytuhl jsem. Je poledne.

Zlehka vysycen jdu na LH a dávám si výbornou zeleninovou polévku za 15 EL. Povídáme si s Dianou, princem Charlesem, Martinou, Jitkou a Radkou. Radka mě přemluvila na noční ponor. Mám trošku strach, ale potápěči neříkají strach, ale respekt. Ten mám koneckonců taky.

Je něco před 13 tou hodinou a jdeme se chystat na další ponor – lokalita ISLANDS. Miloš píše test s malým Danielem, AOWD se oblékají a jdou na naši ranní lokalitu. Jirka používá zvláštní velký suchý prezervativ, aby si nenasvinil do neoprenu. Martina zvládá vše na jedné noze na suchu a zbytek AOWDéček se obléká ve vodě. Franta nám během oblékání vypráví naučené věty v maďarštině: Chtěl bych 20 l benzínu a mám odstáté uši. Možná, že byl dopoledne moc hluboko, ale to přejde.

Naše skupina odjíždí na lokalitu ISLANDS džípy. Je tady hodně lidí a cajky oblékáme pod obrovským dřevěným slunečníkem. Jdeme do vody, asi 50 m plaveme a pak se potápíme do úzké korálové štěrbiny. Po 5 m a 2 zatáčkách se před námi objevuje velký bazén obklopený korálovými skalisky. Působí to na mě ohromně vzdušně a kolem se to hemží bublinkami od dalších potápěčů.

Plujeme dál do dalšího bazénu a pak se stáčíme doprava a stoupáme asi ze 14 m hloubky vzhůru korálovou skalou. Připadám si jako skálolezec bez lana ve vakuu. Několik zatáček, stoupání, klesání a já nevím, kde jsem. Orientace pod vodou je mazec.

Ve velkém bazénu nacvičujeme dýchání z jedné automatiky a nouzové postupy při plavání s jednou lahví ve dvou. Pomalu jsme na 50 barech, takže 3 v pěti a vzhůru do štěrbiny.

Nakládáme věci a odjíždíme. Před LH dlouho čekáme na věci. Koupil jsem si náramek na ruku, ale co tomu předcházelo nemám sílu popisovat, nějaký turista se porval kousek od nás s místními, šel to řešit Miloš a Maďarka Zuzka z LH.

Na LH se kouří vodní dýmka. Mám dilema jestli jít nebo nejít na noční ponor. Večer má být ceremoniál OWD. Půjdu.

Sháním baterku na noční ponor. Půjčuje mi ji PD. Oblékáme se, chystáme cajky. Vede nás Doly. Mým Buddym na „nočáku“ je Radka.

Pod vodou je to něco naprosto úžasného. Připadám si jako hrdina z hvězdných válek a pozoruji flotily vesmírných korábů, které nade mnou létají, svítí a vypouštějí bubliny. Klesáme až na 21 m, trošku jsem se ztratil, ale v zápětí mě našla Radka. Má úžasný trim a neskutečně šťastný výraz pod vodou, který uklidňuje. Stále se mě posunky dotazuje, jestli jsem OK. Je starostlivá.

Orientace v noci je mazec. To asi nebude nikdy můj šálek kakaa. Vidíme spoustu perutýnů, kteří mají na hřbetu ostrý hrot, kterým se brání a jejich jed může alergika i usmrtit. Na konec ponoru stoupáme a zhasínáme světla. Víříme rukama a plankton kolem nás světélkuje. Vynořujeme se a já jsem nadšený.

Rychle koupeme výstroj, sušíme a pospícháme na LH, kde již probíhá pasování nových OWD. Za chvíli jdu na řadu, mám si nachystat písničku. Posazují mě na křeslo a dávají mi z lahve inspirovat helium. Pak zpívám německou lidovou písničku a přidávám československou, „Zvonky štěstí“, protože hlavní křtitel je Laci, který je původem ze Slovenska.

Pak jsem dostal plaveckou masku a do úst šnorchl, který má na konci přidělanou pet flašku, do které záhy PD lije pivo s kořalkou. Kdo nezažil, neuvěří. Připadám si jako na Guantanámu při suchém topení teroristů. Směs mi teče nosem, pusou, jsem celý pobryndaný…

Pak ledová sprcha a rány na zadek ode všech přítomných divemasterů. Tričko, čepice a nálepka na památku a další sólista se chystá na pěvecký výstup.

Otevřel jsem HABANA RON AŇEJO a se všemi jsem si připil. Mám slušně nakoupíno a to jsem ještě nevečeřel. Rýže, maso, zelenina, bešamel, strážnické brambůrky s česnekem. Je mi dobře, jsem OWD… oslava je v plném proudu, někteří unavení odcházejí, někteří ještě unavenější zůstávají. Zítra nás čeká Blue hole.

Odcházíme s Radkou a se zbytkem zodpovědných na hotel. Na střeše se ještě koukáme na pohádku „Na vlásku“.

Kolem 4 té ranní krátce sprchlo. Vybíhám z pokoje a sbírám věci ze sušáku….

 

Pondělí 22. 10. 2012

Brzy ráno uháním na LH, kde jsem včera nechal z vystoupení mokré tričko. Je suché a čeká na mě. Na snídani je na některých vidět, že by spali. PD je v pohodě. Mé „3 kroky ke zdraví“ zabraly.

U snídaně posloucháme 80. léta. Přichází Miloš. Hodně kašle.

Před půl 9 odcházíme na LH, já se vracím pro foťák a klíček od skříňky na hotel. Nestíhám. Navíc jsem zlomil klíček od pokoje.

Udýchaný balím věci na LH a odjíždíme směr BLUE HOLE. Jedeme v koloně jako Němci před 69 lety po silnici, která je může pamatovat. Na konci Dahabu najíždíme na nóbl asfaltku, kterou postavili kvůli Mubbarakovi, když se jel jednou podívat na lokalitu CANYON. Za touto lokalitou už je silnice jedna díra vedle druhé.

PD vyprovokoval našeho řidiče a začínají závody mezi džípy. Mira se bojí, já taky. Mladí Homolkovi jsou nadšeni. Vyhráváme a přežili jsme.

Přijíždíme před pelešárnu a balíme cajky. Potápím se s NITROXEM. Před odjezdem jsem kontroloval láhev analyzérem. Mám směs 32 % 02, takže jméno, 32 %, MOD 70 – 32 = 38 m, což je maximální hloubka kvůli toxicitě paciálního tlaku 02.

Odcházíme kolem hřbitova na místo ponoru, které se jmenuje BELLS – zvony. To proto, že hliníkové lahve při ponoru zvoní o hrany korálových skal. Potápíme se úzkou štěrbinou jeden po druhém.

Zanořujeme se po hlavě do štěrbiny a pokud jde člověk moc brzy po sobě, nevidí nic kvůli bublinám vycházejícím z potápěče před ním - pod ním.

Padám po hlavě do hloubky 18+ mládeži nepřístupno. Mám trošku respekt. Vyplouvám z průrvy a přede mnou je obrovská tmavá díra, kolem skaliska z korálů, ryby, až se tají dech. Nikoho nevidím, trošku respekt, ale slyším trubku PD asi 5 m nade mnou. Topořím za skupinou.

Už vyjíždí ze štěrbiny i Mira, který naši skupinu uzavírá.

Pak plaveme kolem skalní stěny po pravé ruce. Potkáváme Miloše, jak pase mladého Homolku na záložní hadici. Mira má záchvat smíchu. Po 20 minutách přeplaváváme sedlo. Je tu spousta pestrobarevných ryb, korálů, ale i potápěčů. Přehupujeme se přes sedlo a jsme v BLUE HOLE. Průměr asi 80 m, hloubka přes 100 m, směrem na otevřené moře padá hloubka stále hlouběji.

Pozorujeme freedivery, kteří se po natažených lanech spouštějí po hlavě do hlubiny až nám mizí z očí, stejně jako jejich lana. Pomalu se vracíme a obdivujeme hru slunečního světla a obrovské jámy. Ze dna jako by vycházely laserové paprsky, které jako nad Boby centrem v Brně lákají kolemjdoucí na diskotéku…. Pak už jen 3 v pěti.

Čas na oběd. Já se zdržuji a pojídám piškoty a ANTINAL. Nějak nejde do tuhého…. Odcházím fotit hřbitov a okolí. Po obědě někteří v pelešárně spí. PD, já, Mira a Charles posloucháme Milošův výklad o nitroxu. Pak se po skupinkách odebíráme k vodě.

Oblékáme se ve vodě a je to „ohne sranda“. A to se můžeme dotýkat dna… Příště to prý zkusíme v hloubce.

Jsme nachystaní a PD se dotazuje, zda jsme OK. Všichni hlásíme, že jo, ale já nemám masku na svém místě, tak jsem zdrbán.

Zanořujeme se přes výstup z BLUE HOLE, kde jsme končili ponor a plaveme asi v 15 m podél pravé strany BLUE HOLE. Voda už není tak čistá a jsou cítit teplé a chladnější proudy.

Potkáváme se s AOWD a zbytkem. Ve vodě je dost lidí.  Přeplaváváme sedlo reefu a pozorujeme spousty ryb. Jsem opět první hotovej a hlásím 100 barů.

Otočka a návrat stejnou cestou. Při 3 v pěti, kdy jsem rád, že jsem rád a držím se reefu, tak mi zničehonic PD vytrhl z pusy automatiku a v zápětí srazil masku. Prý se tomu říká „blekaut“, ale já tomu říkám  praktika Bratrstva kočičí pracky. Nečestná a nesportovní. Zvládl jsem to, ale bylo to nepříjemné. V první chvíli jsem myslel, že jsem něco provedl a dostal jsem facku. Ale prý je to důležité zažít.

Po výlezu z vody balíme a odjíždíme zpět na LH. Okoupat výstroj, vše uklidit a já jdu na hotel. Je kolem 17té hodiny a na lehátku na střeše hotelu usínám. Při posledních paprscích zapadajícího slunce za hory se probouzím a je mě hezky.

Na pokoji dopisuju Logbook a pak vyrážím směr LH. Koupil jsem několik pohledů a chtěl bych je poslat v arabštině. Prosím Dolores, jestli by mi je nenapsala, ale psát neumí, jen arabsky rozumí. Radí mi kluky na baru.

Prosím Jitku o tlumočení a za propisku mám během chvilky 5 pozdravů v egyptském krasopise.

I když jsou Vánoce až za 2 dny a 2 měsíce, k večeři je ryba na zelenině, kalamáry a bramborový salát. Mám trošku respekt z majonézy, aby ryba  záhy nevyplavala, ale dávám to a je moc dobrá. Normálně na Vánoce kapra nejím, ale v Egyptě dělám výjimku. Držím se toho, že nejlepší ryba je prase a to obzvlášť o Vánocích.

Na střeše LH pomalu začíná večírek. PD a Dalibor mají s sebou PC a ukazují zážitky z cest. PD setkání se žralokem a Dalibor filmeček ze severního safari, kterého se zúčastnil letos na jaře. Divemasterka z Rakouska celé safari točila na kameru a poslední den všem zúčastněným pustila svůj výtvor přes HD televizi. Všichni film kupují po 35 Euro. Mám slíbenou kopii, kdyby měl někdo zájem, rád mu filmeček půjčím, nebo promítnu u mě v ateliéru .

Franta Vojta vytuhl na zemi a zlehka chrápe. Odcházím s pohledy a Radkou do města, protože ví, kde je poštovní schránka. Cestou nás oslovují Bubáci a nabízejí „dobrá cena, zadarmo“.

Při cestě zpět se stavujeme na hotelu a Radka bere litr ABSOLUTKY. PD nás pověřil, abychom při té příležitosti u něj na pokoji vzali z ledničky pomerančový džus.

Něžně klepeme na dveře pokoje, ale nic. Vstupujeme do pokoje, kde se topoří obrovské tělo z pod deky a nechápe, co se děje. Je to rozespalý Mira. Netuší, co se děje, je zmatený, ale Radčin příjemný alt ho uklidňuje. Já raději moc nemluvím.

S džusem a ABSOLUTKOU razíme na LH. Seznamujeme se s novým Divemasterem z Prahy. Jmenuje se Zdeněk Mach, ale máme mu říkat Zorro. Je to veselý a pohodový chlapík, který má rád legraci. Slíbil jsem mu, že mu pošlu mejlem „bahno“. Pokud byste měli něco veselého, můžete se přidat a něco mu také poslat – Zdenmach@gmail.com, určo bude rád. Zorro jí pizzu.

U vedlejšího stolu sedí mladá tmavovlasá Maďarka a před ní leží napůl snězená dorta. Vypadá moc hezky. Ta dorta taky. Mám docela chuť. No a když mě ještě vyštengruje osazenstvo, že už všichni měli a že se olizovali, jdu si pro ni. Spoléhám se na to, že jako potomci mocnářství budeme vést hovor v rodné němčině a nepletu se. Slušně zdravím nejprve maďarsky „JAUNAPOT KIVÁNOK“ a potom se ptám Františkovou větou: „Sprechen Sie Deutschland“?

V bývalé mateřštině mi říká, že už oslava narozenin skončila a jestli mám chuť, můžu provést zářež. Zařízl jsem trošku víc a odcházím na původní stanoviště k našim.

Nabízím ukořistěnou dortu. Všem chutná, protože je výborná. Jediná Martina prohlašuje, že je pěkně hnusná. Je to tím, že neví, jak chutná hnusná dorta.

Vodka pomalu koluje. Dusík odchází, etyl přichází.

Předvádím, jak jeptišky mandlují prádlo. Líbí se. Zejména děvčata chtějí repete a vyžadují po mě mandlovat tričko. Nic moc, aspoň to říkají holky. Frotýrák je frotýrák. Ten vypadá jak oteklý labutí krk na konci s boxérskou rukavicí. Fóry začínají nabírat na intenzitě.

Před půlnocí se pomalu rozcházíme. Poslední na terase LH zůstává Jitka s prázdnou ABSOLUTKOU a s novým divemasterem – PLNÝM – dojmů z nás…

Odcházíme na hotel. Radka nepila, protože jsem jí slíbil „hypnotikum nové generace“, kterému jsem dal pracovní název „ŘÍZENÉ BEZVĚDOMÍ“.

Pak jsem ještě chvíli na netu a spánek….

Toho večera a v průběhu noci se nic zvláštního nestalo. Vlastně stalo….

 

Úterý, 23. 10. 2012

Ve 4:20 mě vzbudily modlitby i přes zavřené okno. Obzvláště dnes, byli skutečně hodně silné. V ostatní dny byly také, ale tohoto rána jsem měl pocit, jakoby hořela mešita….

V 7 vstávám a větrám. Otvírám dveře a rekognoskuji oblohu. Je polojasno.

Na snídani není nikdo, jen Martina a Jirka, jak jinak. V 7.30 už snídám s ostatními – dahabskou snídani. Jediný kdo se toho rána odlišuje je Sylva s  Romanem. Snídají smažený falafel, respektive to měli v plánu. Ale všichni ochutnávají malé karbanátky z cizrny až jim toho moc nezbylo. Chutná to výborně.

Plkáme, zažíváme a posloucháme Milošovo vyprávění o potápění. Miloš dokuřuje a po včerejšku se pasuje do role maďarského důchodce – UŠTVÁNLÉTY.

Pak se jdeme chystat a odchod směr LH. Nestíhám. Zase. Odbíhám pro počítač a ručník a rezervní trencle. V mokrých plavkách už sedět v pelešárně nebudu. Svědí to…

Odjíždíme na lokalitu CANYON. Krátký brífink a jdeme do vody. Začínáme ve tří metrové laguně a pak přes sedlo asi do 10 m. Mám novou buddy – Karlu Homolkovou - tržnou ránu (dále jen Karla vulnus lacerum). Rozřízla si nohu o kachličku v pelešárně na BLUE HOLE a byla ošetřena lady Dianou.

Plaveme dál a před náma ode dna stoupá záclona bublinek protlačující se přes písek a vyvěrající z kaňonu. Je to úžasné. Zatím asi největší zážitek. Miloš předává Daniela Homolku s vodíkem Jitce a vede nás do kaňonu. Klesáme k nástupu a vplouváme do štěrbiny kaňonu, kde sestupujeme až na písčité dno. Mám stažený oblek, stažené půlky, ale stojí to za to.

Dosáhli jsme mládeži nepřístupné hloubky 18+. Připadám si, jako bych spadl do zmenšené Macochy a ze dna se dívám na horní můstek. Je to nepopsatelný zážitek.

Pomalu stoupáme, proplaváváme kaňonem a vystupujeme ven. Miloš si přebírá od Jitky vodítko s malým Danem a ta se spolu s Radkou vydává na repete do Macochy. My se pomalu vracíme zpět. Ještě se otáčím a loučím se s bublinkovou záclonou. Jsme zpět v laguně, 3 v pěti a jsme venku.

Předěláváme lahve na odpoledne, opalujeme se, objednáváme jídlo, vysycujeme. Jíme. Jirka je bledý jako smrt a vychrtlý jako chrt. Nelíbí se mi. Jemu samotnému se nelíbí, jak mu je. Objednal si rýži s kuřetem a zeleninou, ale nějak se mu to nelíbí. Celou porci dává k dispozici. Tak jsem ho nenechal ve štychu. Zalil jsem to pálivkou a snědl. Bylo to výborný.

Po obědě vyrážíme s Martinou a Radkou fotit lokalitu z ptačí perspektivy. Stoupáme na stolovou horu a ze skalního okraje fotíme okolí a okolí si fotí nás z mravenčí perspektivy. Vracíme se a čekáme na brífink. Jirka je ještě bledší. Byl vrátit jídlo. Ne do kuchyně, ale hned vedle. Doplňuje tekutiny, něco sepisuje, ale asi to nebude až tak vážné, protože do vody půjde. S ANTINALEM a ANTINALEM. Vzal si dva.

Oblékáme se a nakládáme cajky a popojíždíme asi 500 m blíže k Blue holu. Čekujeme se na břehu i ve vodě a zanořujeme se. Vede nás Miloš s Danielem, kterému uchází vzduch z hadice manometru, ale jen zlehka. Držíme se kolem 10 m, maximálku máme 14,7 m. Kolem reefu obdivujeme korály.

Zapomněl jsem si nastříkat do masky. Furt se mlžím a vylívám. Nedaří se mi, ale jak říká skoro kolega Dr. Ráth, „život už je někdy takový“…

Po cestě potkáváme skupinu Zorra a Doly. Děláme 3 v pěti a pomalu přes písečnou lagunu vystupujeme před pelešárnou z vody. Jirka je v kontrastu s černým oblekem ještě bledší. Záhy zvrací. Pak ještě jednou a znovu. Nevypadá dobře.

Vracíme se na LH. Ti, kteří jdou na noční ponor si nechávají věci v bedýnkách od okurek a popíjejí vodu na LH.

Já vše umývám, uklízím a jdu na hotel. V 16:45 svolávám konzilium, beru si tatranku a odcházím na infekční oddělení za Jirkou. Má chudák dost. Doporučil jsem jeho ošetřovatelce, ať mu koupí ledovou colu, a užívá ji po žličkách. Ještě se k němu stavím a dám mu Ibalgin. Měl zimnici.

Odcházím na LH. Tady už je brífink ohledně nočního ponoru na Canyonu. Miloš s Doly řeší vypouštění bójky v noci.

Zbytek odvážlivců odjíždí na Canyon. Tým tvoří PD, Doly, Martina, Radka, Jitka, Mira a Roman. Já jedu s jejich cajkama druhým džípem.

Na místě zjišťuje Mira, že zapomněl na LH kapsy se zátěží. Bubáci a PD se snaží  od místních sehnat opasek a olova. Sehnali, ale Mirovi je opasek malej, tak zůstává se mnou na břehu. Asi to tak mělo být. Odpoledne mu psal brácha, ať je na sebe opatrnej…

Skupina se pomalu vzdaluje a pak už jsou jen vidět světýlka jako z Nautilu v románu „20 000 mil pod mořem“.

Hrozně dlouho plavou k sedlu, pak se nám ztrácí. Po chvilce vidíme opět světla silněji a silněji. Že by ponor zkrátili kvůli proudům? Ne, to doplavávají Rusáci, kteří šli do vody před naší skupinou. Jejich ženy už je vyhlížejí kousek od nás.

Asi po 40 minutách se vracejí naši. Jsou nadšeni. Já během jejich ponoru s Mirkem kecám o životě, babách, vztazích, penězích, potápění a kartářce. Pak už odjíždíme na LH.

Na LH je živo. Z reprobeden hrají 80. léta, kolem se peče na grilech kuřecí a hovězí maso, kolkolem jsou egyptské stoly s bramborovým salátem, řepou, zelným salátem, humusem, fazolemi, kukuřicí a okurkami.

Tak dobrý hovězí jsem dlouho nejedl. Sežral bych toho kýbl, ale zítra budeme celý den na lodi. Obávám se, že by mi mohl někdo do scénáře něco dopsat a myslím při tom na Jirku, který tu s námi není. Tak si to aspoň, až to napíšu, přečte, co „prosral“….

Zábava graduje. Skupina Maďarů, kteří tu byli s námi, zítra odjíždí a probíhá ceremoniál povyšování OWD. Hlavním moderátorem večera v přízemí je Laci-instruktor, který tady žije už 6 let a postavil si tady malý zámek. Pochází z Nových Zámků a je zvyklý na jistý komfort. Navíc umí díky geografické poloze plynně maďarsky.

My jsme nahoře. Dalibor s rodiči pije víno, Martina kouří šišu, lady Diana a princ Charles sedí na schodech, Radka, Jitka, Roman a Sylva u nízkého stolku. Popíjíme pivo a povídáme si. Sem tam exploduje i nějaký vulgární vtip.

Z přízemí je slyšet stále stejná hudba, typoval jsem to na Susi quatro, ale Romanův analyzátor všech písní světa to nepotvrdil. Čas od času je slyšet z přízemí známé plácnutí ploutví přes zadek nováčka spojený s hurónským smíchem přihlížejících Uhrů.

Kecáme, popíjíme, žijeme…..

Před půlnocí se pomalu rozcházíme. V přízemí je Miloš a Krakonoš. Jarka už šla taky spát. Na hotelu skouknu net, ale je to šnek, takže spánek.

I této noci se už nic zvláštního nestalo. I když vlastně….

 

Středa, 24. 10. 2012

 

Ve 4:20 klasická pozvánka na modlitbu a to mám zavřené okno a klimu na 26 stupňů C. Kolem 6 té se budím definitivně. Asi nervy z lodi a průjmu.

Venku je hezky, sem tam mráček. Na střeše ještě nikdo není, ani naše ranní ptáčata. Co je s Jirkou? A co Jan Tleskač?

V 6:40 jdu na snídani a hážu se do klidu. Jirka je na původním stanovišti. Vypadá stále stejně, ale má hlad, což je nejlepší kuchař a také dobré znamení. Ordinuji pitu a hořký čaj.

Snídáme. Máme dalšího maroda. Je to Dalibor, který v noci neležel, ale spíš ji proseděl. Je ale z Bruselu zvyklý, že kdo spí nežije a na rozdíl od Jirky jde s námi na loď. Je to tvrďas, dělal vodní pólo, to se hned pozná.

Balíme se a v 8:00 hodin odjezd od LH směr přístav. Nejede se námi lady Diana s Charlesem. Jedou do Sharm el Sheikhu na návštěvu nějaké příbuzné, myslím že se jmenuje Alžběta, ale nejsem si 100 % jist.

Snižuju si zátěž na 8 + BP = 11 kg. Prý plavu nehorizontálně. A je to lepší, ale to zjišťuju až ve vodě. V přístavu, kam nás dovezly džípy chci fotit nápis POLICE s obrázkem delfína, ale jsem důrazně napomenut příslušníkem, „NO FOTO“!

Tak fotím přístav s horama.

Loď má podpalubí, palubu a horní palubu. Jmenuje se ROMY. Bubáci nakládají lahve a cajky a já šmejdím po palubách. Připadám si jako Leonardo DiCaprio. Přemlouvám Radku, aby se mnou šla na příď a prožíváme spolu krásné chvíle jako Jack a Rose na palubě Titanicu. Fotí si nás i pasažéři z okolní lodě.

Pak se  jdeme posilnit piškoty a kompletujeme cajky během plavby. Je to něco úplně jiného, na rovnováhu náročného, ale zvládl jsem to.

Za hodinu a čtvrt dojíždíme na lokalitu GABR EL BINT. Po cestě jsme pod horama po pravé ruce viděli lokalitu CAVE, kde jsme se už potápěli. Je to poslední dostupná lokalita auty, dál už vede jen velbloudí stezka.

Po krátkém brífinku se jdeme obléct a skáčeme do vody. Loď kotví. Zanořujeme se a já mám lepší pocit. Asi ta odložená kila. Pod vodou si připadám jako ve vrtulníku při letu nad údolím. Zlehka zavisíme a pak klesáme do mládeží do 18+ nepřístupno. Chvíli setrváváme v hlubině a sytíme pravou plíci více a levou o trochu méně dvouatomovými molekulami dusíku, které jsou v našich alveolech spojené velmi pevnou trojnou vazbou.

PD vytahuje nehliněnou tabulku a máme za úkol na ni napsat své rodné číslo pozpátku. Holky Homolkovy dopadly dobře. Já jsem s tím měl problém, ale zkoušel jsem si to na suchu a dopadlo to podobně. Tak mám z tohoto „těhotenského“ testu smíšený pocit.

Jdeme výš a kopírujeme po levé ruce korálový reef. Pak se přehupujeme přes sedlo a jsme v pískovém bazénu, kde by na nás měli čekat tuňáci. Ale nic. Zřejmě se nám neschovali, ale asi umřeli, nebo odjeli na dovolenou s cestovní kanceláří Rio Mare.

Poté přeplaveme znovu reef, ale více vpředu, vlastně vzadu a po chvilce vidím asi 15 m pod sebou Radku, Jitku a Martinu.

Končíme ponor. Karla, vulnus lacerum má pod 50 barů, plave za mým buddym Romanem a po chvilce jej  vysává. Je to legrační pohled. Vypadá jak komár s gumovým sosákem.

S Romanem to bylo ve „dvojce“ prima. Byl na mě hodný a vyfotografoval mě s korálem. Tak jsem ho po ponoru pochválil jeho skoroženě Sylvě.

Vystupujeme po schůdcích do lodi a Bubáci nám pomáhají s vyslíkáním výstroje. Poleháváme na palubě a já píšu. Doplňujeme tekutiny.

Čekáme, až bude hotový oběd. Byl úžasný. Výborná smažená ryba, karbanátky s vajíčkem na tvrdo, spousta zeleniny, špagety, rýže, brambory se zeleninou, kečup a páĺivka HEINZ.

Drobný konflikt s taťkou Homolkou, že si prý nemám přidávat jídlo, když jsem černý pasažér – narážka na to, že jsem se nenapsal do seznamu na loď při potápění na BLUE HOLE, - myšleno v legraci!  

Zachraňuje mě Jitka, která Homolku posílá se osušit, protože do spodního salónu se nechodí mokrý – myšleno zcela vážně!

I když není 6. 6. 1944,  chystáme se k vylodění na břeh. Píšeme pomocí skládanky z mušlí na pevnině do písku  TRYGON BRNO. PD chce, abychom Milošovi udělali radost. Jak by řekl Pažout, „ten se nám poved“!

Návrat na loď. Válíme se, někteří skáčou do vody šipku, někteří se nechají k šipce vyhecovat. Ještě dneska mě bolí levé rameno a za krkem.

Kapitán startuje loď a my se jdeme oblékat. Na vlnách jsem to ještě nedělal. Je to náročnější.

Přijíždíme na další lokalitu SMALL BLUE HOLE. Dlouhým krokem skáčeme do vody. Nějak se na lodi zapomněl Jirka Homolka, tak na něj s nafouknutými křídly čekáme.

Po chvilce se zanořujeme a já jsem zase ve vrtulníku. Tentokrát letím nejdříve nad skalním městem z korálů, typoval bych to na Ádr. Letíme dál a krajina se mění. Proplouváme korálovým labyrintem a za chvíli zase letím. Jasně poznávám Obří důl, matně vidím i Pančavský vodopád, akorát Labskou boudu nevidím.

Ke konci ponoru nás předjíždí Zorro s Danielem na vodítku. Milošovi není nejlíp, tak ponor odpískal. 

Na odpolední ponor jsem měl novou buddy Krystýnu Homolkovou. Bylo to s ní dost dobrý. I ona si mě pochvalovala. Studuje v Praze práva. 3 v pěti a ven z vody.

Trošku psycho. Loď nemohla dorazit moc blízko, tak nám hodila provaz s bójkou a my po něm ručkujeme do lodi. Dali jsme to. Bylo to úžasný. Odkládáme si cajky a jdeme si odpočinout.

Bubáci během našeho  ponoru upekli bábovku, kterou teď likvidujeme. Je výborná. Akorát Martina říká, že je hnusná, ale je to tím, že nikdy nejedla hnusnou bábovku.

Pomalu se blížíme k přístavu. Bubáci čistí loď saponátem, který pěkně voní. Martině smrdí, ale ona... však vy víte…

Vybíráme na Bubáky drobáky.

 Loď byla úžasná věc. Škoda, že to tak rychle uteklo. I když na druhou stranu mám pocit, že už jsem tady aspoň měsíc. Nějak jinak tady běží čas. Tak nějak úžasněji.

Cestou zpět na LH jedu společně s Milošem. Povídá s řidičem o autech,o zavlažování a o nemocnici a vše nám ukazuje. Do vrčení motoru najednou Miloš zvedá pravici, mává na někoho na ulici a křičí z okna: „zase jsem vám nedal vydělat, kurvy“! Snažím se vykouknout a zjistit, na koho to bylo, ale sedím blbě hned za Milošem, takže nic nevidím. Protože jsem od narození zvědavý, ptám se, co to bylo za kurvy? Nebyly to kurvy, byla to hyperbarická komora a její personál, kterým jsem nemusel platit za jejich služby, vysvětlil nám…

Po dojezdu už si beru neopren a křídlo na hotel a u naší paní recepční se ptám, jestli bych si mohl věci opláchnout na hotelu. Je to Ruska. Bydlí asi 90 km od Moskvy, ale pracuje tady. Mluví hezky rusky, já už tolik ne, ale rozumíme si. Můžu cokoliv. Takže jsem si opláchl i svoji automatiku a ploutve.

Na střeše suším cajky, rozdávám poslední piškoty a tatranky a pak jdu na LH.

Dalibor mi koukal při psaní přes rameno a řekl, že mám neúhledné, ale čitelné písmo. Dalibor nebude večeřet, protože se ještě necítí OK. Dochází k výměně názorů obou nemocných, Dalibora a Jirky. Připadám si jako na gastroenterologickém sedánku.

Jirka doporučuje Daliborovi výbornou polévku, kterou mu udělal pan manager u nás na hotelu. Martina říká, že byla určitě hnusná, ale je to tím, že neví, jak chutná hnusná polévka. Přesto přeze všechno je tak hodná, že pozvala mě a ostatní na večeři  a odešla ji objednat.

K večeři nám objednala rýži s nudlemi, 2 šišky šiškebabu, kuřecí nudličky a zeleninu s rajčaty. Martina, byť jídlo objednala nám i sobě, jí a nejí, protože rajčata jsou hnusná a smrdí. Asi ona asi neví co je hnusné a ještě ke všemu smrdí…

Mimochodem rajčata v salátu byla výborná.

U stolu s námi sedí dahabský divemaster VALID. Umí rusky a ptá se, jak to, že umím rusky já, když se nepotápím na rozdíl od něj s ruskými potápěči. Obávám se, že večer bude krátký, aby pochopil, proč všichni starší čeští potápěči umí rusky, ale zkusím to.

S překladem mi pomáhá vydatně Jirka v angličtině. Některá moje slova jsou pro něj překladatelským oříškem a pomalu ale jistě se mu z překotného přemýšlení vrací do tváře normální barva.

Snažím se, aby pochopil alespoň základ. Bipolární rozdělení světa, železnou oponu, všeliké komunistické masírování a sféry vlivu USA a Ruska. Chtěl jsem mu vysvětlit i to, co byl tuzex, ale přijela nová skupina potápěčů z Maďarska, tak jsem to neudělal. Jsou bledí a mezi dvojicemi jsou velice zřetelné věkové rozdíly.

Přesouváme se do přízemí LH. Tady začal fičák. Pijeme METAXU a pak RON ZACAPA, 23 letou reservu od PD z Guatemaly. Tak dobrej rum jsem ještě nepil. Už to cítím.

Malý Petr Homolka, kterého hecujeme, nám „krade“ z okolních  stolů metaxu, brambůrky, ferneta, takže máme stále co pít a jíst. Baví nás. Po chvilce se chytá za camprdlíka, tak ho posílám se vyčůrat.

Další kolo pití a k tomu pivo. Domlouvají se čtyřkolky na zítřek. Původně jsem nechtěl jet, ale přemluvili mě.

Zase se pije. Poznávám to ze svého rukopisu, který už není ani úhledný, natož čitelný. Navíc pozbývá i smysl. Posuďte sami: „Roman Šmíd je pavouk a Radka moucha. Martina mi zkouší kolenní reflex. Cuká mi druhá noha. Netopýr je savec a rodí živá mláďata. Jsem vítací typ“.

Najednou vidím Františka. Má beduínský hábit a na hlavě palestinský šátek - arafata. Dopíjíme pivo a vyrážíme do ruchu velkoměsta šopingovat. Po cestě na Františka křičí místní obyvatelé „beduín Franta“!

Docházíme do obchodu, kde je Franta oslavován jako člen rodiny. Záhy se z Radky a Martiny stanou moje nové ženy.

Pijeme výborný čaj, a kouříme šišu. I já. A to jsem si myslel, že jsem se s otázkou nikotinismu vyrovnal už dávno. To až se doví naši, tak už mě asi s TRYGONEM nikam nepustí. Ještě, že nemají internet.

V obchodě pana KEMY jsem nechal všechny peníze. Koupil jsem toho spoustu, ale zjistil jsem to, až jsem se ráno probudil a všechno to viděl kolem sebe. Do obchodu přišla rodinka z Běloruska. Říkám Františkovi, že mladá paní nemá podprsenku. Ta se na nás usmála a povídá, že všemu, co říkáme rozumí, protože jsme Slované. Protože se na nás její manžel neusmívá, tak raději odcházíme. Já s igelitkami a s dvěma svými novými ženami a Franta  za námi. Nebyl s námi i Jirka?

Na LH už nikdo není. Přesouváme se na střechu hotelu a začíná večírek. Přítomni jsou i Sylva a Roman a na chvíli i Krakonoš, který posléze odchází za svou sojkou k sobě, do Krakonošova.

Koukáme na úryvky Pohodičky, Spirálu závisti, Diktátora a končíme Bahnem.

Kolem jedné se pomalu začínáme trousit. Objevuje se Miloš. Byl na trati a má stejně jako my dobrou náladu. Ti nejdrsnější vydrží do 3 hodin.

Je nádherná noc, svítí hvězdy, pozorujeme souhvězdí Oriona, Casiopeu, Kuřátka a planetu Mars. To vše díky úžasné aplikaci…. Noc byla úžasná.

 

Čtvrtek, 25. 10. 2012

Spal jsem málo. Beru ANTINAL a vyrážím na lehkou dahabskou snídani. Na některých je vidět únava ze včerejška, třeba na mně. Po půl hodině přichází Miloš a vypráví nám zážitky ze své včerejší tratě. Také se přiznal, že měl erotické sny, ale podrobnosti si nechává pro sebe.

V 10 hodin mají Homolkovic maminy spolu s Daliborova mamkou Věrkou zkušebák. Já mám průjem.

Jitka nám sděluje, že byla večer na koncertě. Padá na mě únava. Musím si jít na chvilku lehnout. Spánek ale nepřichází. Po včerejším šopingování jsem nucen si od Radky půjčit 50 euro. Do začátku.

Jdu na LH zaplatit žlutou kartičku a ponory plus NITROX. Peníze ale mám jen na žlutou kartičku, kterou platím na baru s 10 % bakšišným. Pro Susi se mi nějak peněz nedostává.

Jsem nucen půjčit si od Radky dalších 50 euro. Do konce. Je moc hodná, ale pro hotovost jdeme do ulic a hledáme bankomat.

Já se vracím na hotel a Radka musí ještě do města k dalšímu bankomatu. Na hotelu se suší, balí, odpočívá a stahují se fotky.

Odchod na LH, kde si dávám zeleninovou polévku za 16 EL a pak si jdu koupit dahabský langoš za 2 EL. Další marod. Jitka. Podebral si jí palec na PDK (dále jen pravá dolní končetina). Léčíme. Neřežeme.

V 15 hodin nástup na čtyřkolky. Doufám, že nám nedají před odjezdem fouknout. Nemám sluneční brýle, tak použiji plavecké. Paní Homolková mi půjčuje její rezervní - sluneční. Já si plavecké brýle přetahuji na krk a pro jistotu je  mám jako rezervní "bekap“.

Jízda je zpočátku v pohodě, ale pak si začínám uvědomovat možná nebezpečí.

Mám trošku respekt. Omladina je nadšená a pomalu se mi ztrácí v mraku prachu. Já se kochám.

Dojíždíme až na konec pseudosilnice na lokalitu CAVES. Pak průsmykem mezi horami kde to vypadá jako na Marsu pak k beduínům do oázy, kde jsme udělali vlastivědnou procházku a po občerstvení a vymočení odjíždíme přes lokalitu MORAY GARDEN až k přístavu.

Pomalu se stmívá, jsem nucen si posunout brýle na Bartošku - na špičku nosu, protože skoro nic nevidím. Dojíždíme k hotelu. Jsme špinaví a zaprášení jako vojáci Afrikakorpsu.

Sprcha, odchod na poslední večeři na LH. Dnes mě pozvala moje první žena Radka. Bylo to výborný. Výborná bramborová kaše, rajčatový salát a smažená ponorka z kuřecího masa plněná hráškem. Razítkuji Logbook, jsem unavený.

Většina odchází utrácet do města peníze. Já nejdu. Nemám co. Sbalil jsem se kompletně a zkouším usnout. Budík mám na 2:45. Odjezd od hotelu 3:30 hod přesně.

Během noci se mě nic zvláštního nestalo.

 

Pátek 26. 10. 2012

Den, přesněji noc návratu. Budíček 2:45. Válím se, čumím do stropu a přehrávám si posledních pár dní. Vstávám a vykukuji z pokoje. Po Jirkovi a Martině ani vidu ani slechu. Vidím jen Miloše na baru našeho hotelu v rozhovoru s naším panem managerem a panem uklízečem a roznašečem omelet a nápojů, kteří jsou s námi vzhůru.

Miloš mě zve na kafe a karkadé. Srdečně se loučíme a odcházíme před hotel kde nasedáme do přistavených džípů. Miloš mi dovolil sedět vpředu. Přesně 3:30 jdeme do transportu. Chci se kochat, ale není čím.

V Dahabu mají velice zvláštní styl zdravení se mezi řidiči navzájem. Zhasnou světla a po notné chvilce je opět rozsvítí. Pan řidič má puštěný kazeťák s modlitbami, ale po Milošových narážkách přelaďuje a hraje nám místní folklor. Má otevřené okno, kouří a já mám pocit jako bych jel na motorce. Je mi zima.

Po hodině se začíná rozednívat, ale není to rozbřesk, ale světelný smog Sharm el Sheikhu. Na kruhovém objezdu zpomalujeme a náš řidič si povídá s řidičem z vedle jedoucího taxíku.

Konečně jsme na letišti. Všude je spousta lidí, hlavně Rusů. Stojíme ve frontě. Miloš šíří paniku. „Nachystejte si 15 USD na odletové vízum“!

U prvního rentgenu má problém jedna Ruska strčit do pásu kočárek. Prošli jsme. Já, Radka, Miloš a Krakonoš jdeme na kafe a na cigaretu. Já si nezapaluji.

Všichni se vesele odbavují, jen PD hraje na letišti Člověče nezlob se. Někde v hale ztratil palubní vstupenku a musí se vrátit znovu na start.

Pak další rentgen. Před tím vyhazuji do koše petku s vodou. Někteří ji v pohodě pronesli. Potkáváme staré známé z letadla. Holky z Plzně, Prahy a dvě ze Slovenska. Za naším letadlem na ploše svítá a sluníčko osvětluje Pálavu. Kopec před letištěm je věrná kopie naší PÁLAVY. Dokonce i okolní Mušovská jezera jsou kolem. Akorát, že jsou slaná.

Autobusem k letadlu a vzhůru po schodech. Vítáme se s letuškami. Letuška Gábina, co bydlela v Komíně nedoletěla. Ještě, že je mezi nimi Petra, která si nás pamatuje a před týdnem letěla s námi a s Gábinou. To jsme klidní, bude o nás dobře postaráno. Pomalu rolujeme a dojíždíme na práh dráhy. Vtom vidím, jak zprava přilétá cizí letadlo přímo v ose dráhy.

Svítí dálkovými světly. Raděj upozorňuji Romana a radíme se, zda neinformovat kapitána. Nakonec si ho asi kapitán Čihák všiml, a vyčkává. Byl to Boeing 737-URALAIR.

Naše motory začínají burácet a naše unavená tělíčka se boří do polstrovaných sedadel. Snažím se vyfotit PÁLAVU, ale slunce je proti mně. Topoříme. Čeká nás téměř 3000 km dlouhý let bez mezipřistání. Dostáváme lehkou snídani. Rohlíček, máslo, těstoviny s masem a zeleninou, čaj, džus pomerančový i jablečný a jogurt s ananasem.

Téměř všichni spí. Až na mě a na Miloše a na Charlese a Dianu. Ti sedí vedle mě a Miloš naproti. Sedíme v poslední lavici. Já s Milošem do uličky, lady Diana u okna.

Utahujeme si z lidí, kteří chodí za námi vykonávat potřebu. S jednou starší paní z Prahy, která je až třetí na řadě, si povídáme. Nemá manžela. „Na co prý“? Když chce, tak jde do půjčovny. V Brně tomu říkáme bordel, odpovídám.

Trošku se urazila a pak dlouho vydržela nejít. Ke konci letu se přece jenom odhodlává projít přes naši barikádu a už je v pohodě. Moje hodná druhá žena Martina mi přinesla část své snídaně a chvíli se v naší veselé společnosti zdržela. Až z toho zapomněla na mém sedadle svetr.

Z interkomu se ozývá hlas letušky, abychom byli ohleduplní vůči spolucestujícím, kteří spí. Myslí tím naši veselou PARTIČKU. Tak se trošku mírníme, ale spát v 10 dopoledne, to je přece trošku zhovadilost. Navíc kdo spí, nežije!

Klesáme a někteří, hlavně ti co sedí u okýnek, vidí pravý žluto hnědý český podzim. Přistáváme o 15 minut dříve díky kapitánovi Čihákovi a tryskovému proudění.

Ještě rychle píšeme za klub děkovný dopis letuškám a sedáme. Všichni spěchají, přitom ještě svítí signál bezpečnostních pásů. Naše partička nespěchá a využíváme poslední chvíle s letuškami k odborné diskusi a odborným dotazům.

Dovídáme se, že nádrž-žumpa v letadle pojme pouze 200 litrů tekutin. Už se stalo, že to šlo vrchem jako ze sopky. Nouzově ještě nesedali. Ale cvičí to každý rok. Kafe se vaří instantní. Jídlo se ohřívá v horkovzdušných troubách. Jídlo, které se nesní, se vrací a likviduje, ale tomu s Milošem nevěříme. Na palubě mají 2 záchranářské kufry. Jeden je pro letušky a stevardy. Druhý je lékařský.  V případě, že je na palubě lékař, může se použít. Chtěl jsem do něj nahlédnout, ale má plombu. Možná někdy příště???

Odcházíme z prázdného letadla a už mezi dveřmi cítíme, jak mezi škvírami profukuje ledový vzduch. Čekáme na zavazadla, s kterými v zápětí odjíždíme vyjma Romana, kterému rozbili kolečko. Reklamace, rady od Miloše, aby měl brzo novou, hezkou a s kolečkama. 

Jsme v příletové hale. Loučíme se, líbáme se a rozcházíme se, abychom se mohli po 25 minutách jízdy autem v Mirošovicích v restauraci U CÍSAŘE znovu sejít.

Srážíme stoly a objednáváme. Já mám chuť na zelo knedlo pes, ale nemají. Dáváme si s PD a Mirou malou kulajdu, výbornou a rohlíček. Já pokračuji gulášem. PD a Mira ztrestali kačenku s knedlíkem a červeným zelím.

Přijíždí Miloš a ze startu ztrestá dva rohlíky slaňáky. Asi měl pečivový absťák. Ostatní skupina si dává svařáky, pivo, těstoviny, šunkofleky, smažák. Bylo to dobré. Jediná chyba je, že se tady hulí i přes obědy.

Ve 14 hodin se loučíme definitivně a spěcháme po D1 domů. Uvědomuji si nepříjemnou realitu, že jdu zítra na dvanáctihodinovou šichtu a z dovolené mi zbyly jen vzpomínky a popsaný školní sešit PT 544, PND 99-015-84, „až dosloužím, chci do sběru“.

 

Sám sebe ale uklidňuji, že to nebylo naposledy, kdy jsem vyrazil na něco tak úžasného jako je dovolená spojená s potápěním. Pokud zdraví vydrží a Trygoňáci mě vezmou s sebou, příští rok mám jasno…

S výletem na Kokořín, se to nedá srovnat!

 

 

Děkuju Vám kamarádky a kamarádi. Bylo mi s Váma moc hezky. Váš „ doktor “ Péťa

PS: Ale report už příště psát nebudu! Je to o nervy když mě pořád volá produkční

Miloš a režisér PD posílá neustále SMS a oba mě uhání…Ani Viewegh by to tak rychle nenapsal jako já….