29. 02. 2012 - 12. 03. 2012

VIVA CUBA

Tak jsme zase zpátky doma, v pracovním procesu a venku je šedo a nevlídno. Vzpomínám na Kubu a pokusím se popsat, jak to všechno začalo a probíhalo.

Nejprve jsme podlehli Milošovu tvrzení – již asi pátý rok opakovanému, že tohle je opravdu, ale opravdu poslední Kuba a on už tam opravdu, ale opravdu nepojede. „To si nesmíme fakt nechat ujít, bude sranda,“ tvrdila jsem manželovi a on postupně podléhal, až podlehl úplně. A tak jsme vyrazili:

Den D: půl hodiny před plánovaným odjezdem autobusu mi volá do auta Miloš, kde jsme, že se čeká s odjezdem jen na nás, všichni už jsou tam. Asi se nemohli dočkat, takže dorážíme poslední. Hned po nástupu nás cestovní horečky zbaví Hanka fantastickými řízečky s česnekem a Pepa přidá něco na zahřátí. Před Prahou Hanka vytahuje sýrové pusinky, no fantastické – nechápu, kdy to stíhá a tak na letiště dorážíme v příjemném rozpoložení. Připojují se Olomoučáci v počtu 7ks a Ivan a Dana s dětmi, kterým pro stále transportovaná plyšová morčata přezdíváme kluci Morčáci. Přestože zavazadlový limit 15kg na osobu nesplňujeme ani náhodou, následuje bezproblémové odbavení a klidný let. Dvě mezipřistání – Azory a Bermudy, výměna eur za skvělé kubánské konvertibilní peso, transport autobusem s českým průvodcem Carlosem a zastávkou v malé ZOO s výbornou Piňa coládou do hotelu Playa Giron a po cca 27hod jsme na místě. Ubytování je trošku šok – chatky, které dle vzhledu sloužily zasloužilým funkcionářům již cca před 50ti lety jistě přežily několik hurikánů. Nemáme židle, někdo vyříznul z okna síť proti komárům a při puštění klimatizace mám pocit, že spím vedle nastartovaného náklaďáku. Se vším mě ale smiřuje úžasné moře – teplé 28C, čisté a barevné jako z kýčovitých katalogů.

Den 2: relax, ochutnávání místní kuchyně a drinků, krásná procházka na opuštěnou pláž, kde popíjíme šťávu z čerstvých kokosů (většinou dolitých rumem) a cachtáme se v moři…Taky se jdeme nahlásit na místní dive centrum a uložit si věci, těšíme se na ponory…

Den 3: po snídani nástup do potápěčského autobusu – mimochodem jde o víceúčelové vozidlo, ve kterém za deště uvnitř i grilujeme – a jede se na první ponory. Punta Perdiz – dva ponory v moři, fantazie – teplota na počítači skáče mezi 27 a 28C. Viditelnost perfektní, odhadujeme tak na 40m, korály, velké houby, langusta, muréna, perutýni – všechno je nějak větší a prostě jiné než třeba v Egyptě.

Den 4: při snídani - zjišťujeme, že je stále stejná a liší se jen tím, že občas něco chybí – Miloš se dnes např. hlasitě dožaduje džusu - mu zlepšuji náladu sdělením, že došly i buchty… Raději vyrážíme na další ponory. Dopoledne moře, odpoledne cenot Ilonka. Nikdy jsem se nepotápěla do jeskyně, je to super. Přes horní vrstvu sladké vody (teplá, ne jak nás všichni strašili, že bude studená) a termoklinu, kde se mísí s ještě teplejší mořskou, křišťálově čistou, pokračujeme do hloubky přes 30m. Stále je vidět až na dno, tedy dokud si to nerozkopeme ploutvemi… Rychle zpět na hotel, stíháme oběd a pak už jen relax. Večer máme domluvené grilování langust a padne i nějaká hutie, ale začíná pršet. Přesouváme grilovací nádoby dovnitř autobusu a na pláži pokračujeme v nerušené zábavě.

Den 5. Brzy ráno odjezd na krokodýlí farmu, projížďka na lodičkách, muzeum indiánů. V průvodci se píše, že je tu asi 30 000 krokoušů, ale viděli jsme tak možná 100ks, zbytek už je dávno v hladových bříškách kubánského lidu nebo předělaný na kabelky a botky… Chovají zde i hutie – stromová krysa – moc dobrá - grilovali jsme ji na pláži a pravěké ryby. Ty jsme neochutnali… Následuje přejezd do města Cienfuegos, což dělá Milošovi značné potíže, tedy jeho název. Trénuje poctivě, ale vznikají stále odvážnější variace. Odpoledne Trinidad – francouzská koloniální krása chráněná Unesco. Stíháme procházku městem při západu slunce a muzeum vzácných předmětů, které soudruzi zkonfiskovali – rozuměj ukradli - kolonizátorům v průběhu revoluce. Pozoruhodná je zejména sbírka českého křišťálu. Za tmy přejíždíme do hor a začíná pršet. Ubytováváme se v horském hotelu Los Helechos, ubytování určené pro zvláště zasloužilé soudruhy je nebývale luxusní, takové už nikde nebude. Tak velkou postel a koupelnu nemáme ani doma, dokonce vana a teplá voda, úchvatné. Při večeři probíráme s rozpaky program na zítra, protože stále prší a prší a padla lehce i mlha.

Den 6: Počasí se umoudřilo, poprchá, ale je příjemně, Miloš dokázal nemožné, na návštěvu deštného pralesa objednal, jak se patří, jemný, hladivý deštík… Krajina je neskutečná, kytky, které mají v květináči pár centimetrů, tady dorůstají stromových rozměrů, v korunách poletují papoušci, kolibříci a nepostradatelní orlosupi. V Markovi se probudil zahradník, zná skoro všechno, i latinské názvy, průvodce uvádí do rozpaků neustálými dotazy, co to je… Cestou potkáváme vodopád, jezírka – Dušan se koupe - a končíme v restauraci na dobrém obědě. Rychle zpět na hotel, umyjeme rudou hlínu a následuje odpolední přejezd do 500 km vzdálené Havany. Ubytování v hotelu Plaza, 4hvězdy, hala luxusní, pokoj ale odpovídá stavu asi všech domů v Havaně. Na stropě gekon – vzhledem k cca 5 m výšce nejde sundat, ale aspoň tam nejsou žádní komáři, hladový gekon je celou noc likviduje. Na zdích plíseň, otlučené čínské kachle, záchod raději necháváme opravit ještě před použitím. Vyráží se na večerní prohlídku staré Havany, nesmíme vynechat všechny slavné bary, kde popíjel Hemingway a tak to bereme hezky po pořádku – La Floridita, Ambos Mundi, Bodequita…koktejly jsou výborné, mňam. Paláce staré Havany jsou monumentální, je to něco neuvěřitelného, jen jsou v dezolátním stavu.

Den 7: ráno pokračujeme prohlídkou Havany – okružní jízda, návštěva továrny na doutníky a muzea rumu s naším „českým“ průvodcem Carlosem. Miloš to doteď průvodcoval za něj a tak se rozhodl, že si Carlos na sebe musí taky vydělat a teď bude mluvit on. Bohužel Carlos se česky nenaučil studiem kunsthistorie na naší Alma mater, ale u pásu v ČKD, takže následuje tento výklad: „Toto jé úlice v Havana.“ „Naprávo dům, nalévo taky, támhle už néní, to spadlo minulý týden.“ „Ten Miloš mě ale s….“(tato se mu obzvláště povedla). Co Carlos skutečně umí, zjišťujeme až při odpoledním přejezdu na Varadero. Cestou stavíme na fantastickou Piňa coladu a Carlos se pouští s krásnou mulatkou do tance. Fakt mu to jde radost pohledět. Bohužel si ho ale platíme jako průvodce…. Všudepřítomná hudba, tanec, ale i žádosti o tips (bakšiš) na každém rohu a za cokoli, někdy jen prostě proto, že jsme turisti, kterým to nic neudělá.

Den 8: Varadero – ubytování vcelku jde, tento den proležíme na pláži, barech a projíme se hotelovým programem all inclusive. Jídlo je mimochodem kubánský průšvih. Přestože mají k dispozici vstupní suroviny v podstatě v bio kvalitě – vše kolem nich zraje, běhá volně a plave v moři, neumějí vařit. Podobně jako u nás za komunistů se nedalo jíst, i Kubánci vyrábějí stále stejné chutě různým masům, salátům, omáčky mají standardní barvu i chuť a servírují nesmyslné těstoviny. Škoda. Z tak fantastických surovin by mohly vzniknout neskutečné kulinářské zážitky, které se tam jistě za dob kolonizace vařily. Večer společná slavnostní večeře pořádaná CK, v rádoby luxusní restauraci, jejíž smysl mi zůstal utajen. Sedíme totiž každý jinde mezi obyčejnými turisty, večeři uvádí jeden z hostů, který tam jezdí 16 let a tak představuje personál, hraje skupina tří hudebníků přes počítač a chtějí zase tips. Na dotaz, zda chci rybu nebo kuře odpovídám neprozřetelně, že rybu. Donesou polosyrovou langustu, která nás některé potom opouští poněkud ve spěchu. A personál chce za skvělý výkon jak jinak než tips….

Den 9: Jede se na ponory v Atlantiku, překvapuje mě i zde vysoká teplota vody – 26C. První ponor je na Russian Destroyer. Jsou velké vlny, loď obtížně kotví, nakonec musí Manolo do vody a kotví loď ručně. Během těchto manévrů odpadnou dva, takže jsem bez buddyho a potápím se s Markem, což je fajn. Hloubka cca 30m, špatná viditelnost, tak mezi 8-10m kvůli velkým vlnám, ale krásný vrak, větší ryby, maxi krab, korály. Paráda. Marek fotí. Druhý ponor je na obrněné transportéry a menší vrak bojové lodi. Můj první ponor přímo do vraku. Opět perfektní, až na omezenou viditelnost.

Den 10: Výlet katamaránem za delfíny a na ostrov Cayo Blanco. Na katamaránu je trošku moc lidí, výkrmna v restauraci na pláži děs, naštěstí si nedám rybu – opět to byly langusty ale pláž je skvělá a konečně jsem se stihla opálit.

Den 11: balíme, popíjíme poslední drinky a loučíme se mořem. Letadlo čeká….Při odbavení se úředník trošku diví, že máme i třetí zavazadlo, když ta dvě první jsou už přes 30kg, když on ten rum a doutníky něco váží. Opět bezproblémový let, jen jedno mezipřistání a…..Sbohem Kubo, bylo to fajn.